Srpen 2008

Feminismus jako normalita

19. srpna 2008 v 14:00 | femin |  ostatní o feminismu atd.
Co považujeme za normální, může se velmi rychle změnit. Když se Vigdís Finnbogadóttirová v roce 1980 stala prezidentkou Islandu, byla první demokraticky zvolenou ženou na světě ve funkci hlavy státu.
Po šestnácti letech ve funkci bylo do takové míry normální mít za prezidentku ženu, že se jí malí kluci ve školce často ptali, jestli by se prezidentkou mohli stát i oni nebo zda je funkce určena výlučně ženám.
Ve Švédsku se pět ze sedmi lídrů parlamentních stran považuje za feministy/feministky. Přesto bude v podzimních parlamentních volbách kandidovat nová feministická strana. Feminismus je móda a kritické hlasy říkají, že například sociálně demokratický premiér Göran Persson používá pojem feminismus pouze proto, aby nalákal voliče.
Fakt, že feminismus je tak atraktivní, svědčí o tom, že tento pojem již ve Švédsku dávno není radikální. Naopak je spíše normální být feministou než nikoliv.
Feminismus je voláním po změně toho, co bylo dlouhou dobu považováno za normální. Podle švédského premiéra znamená feminismus přesvědčení, že každý, nezávisle na pohlaví, má mít stejná práva, povinnosti, ale především možnosti. Součástí tohoto přesvědčení je i vědomí, že tomu tak v dnešní společnosti není.
I předseda liberální strany Švédska Lars Lejonborg říká, že je feminista, i když dodává, že liberální. Jeho pojetí feminismu je velmi podobné premiérovu. Domnívá se, že ve společnosti existují různé struktury, které přestože někdy také nevyhovují i mužům, v daleko větší míře znevýhodňují ženy.
V tomto smyslu zmíněné struktury ve švédské společnosti, stejně jako v české, komplikují cestu žen k vysokým funkcím nepoměrně více, než je tomu v případě mužů. Většinu z nich nelze regulovat zákonem, neboť jsou přítomny "pouze" v podobě očekávání toho, co je normální.
Za normální stále považujeme, že ženy žehlí, vaří, krátce řečeno starají se o domácnost. Od děvčat neočekáváme, že budou v matematice dosahovat lepších výsledků než chlapci. Takové každodenní předsudky tvoří struktury, které ovlivňuje život nás všech.

Úsilí zdola

I přesto, že se většina švédských politiků shodne na tom, že jsou takové struktury ve společnosti přítomny, neshodne se na návrhu řešení, které by je odstranilo.
Nyní se například diskutuje, zda mají být zavedeny kvóty pro obsazování vedoucích pozic akciových společností. Podobný zákon, který předepisuje alespoň čtyřicetiprocentní zastoupení žen ve vedení, existuje od minulého roku v Norsku. Odpůrci zákona ale zdůrazňují, že vysokého zastoupení žen v politice bylo ve Skandinávii dosaženo bez kvót. Ve švédském parlamentu v současnosti sedí 45,3 procent žen. Zásluhu na tom však mají čtyřicetileté snahy ženských organizací, a tedy iniciativa zdola.
Průlom ve švédské politice nastal na počátku devadesátých let, kdy ženská organizace Stödstrumporna uvažovala o samostatné kandidatuře do parlamentu. I když ve volbách nakonec nekandidovala, šokovala svým potenciálem politickou elitu země. Požadovala stejný podíl na moci pro ženy jako pro muže a stejný plat za stejnou práci.
Sociální demokracie, největší švédská politická strana, byla pod tímto tlakem nucena rychle slíbit, že každé druhé místo na její kandidátce obsadí žena. Ostatní strany tuto strategii rychle následovaly.
V otázce rovnoprávnosti mezi pohlavími však nejde jen o to, kolik procent žen je ve vysokých funkcích. Jak už bylo řečeno, společenské normy a očekávání lze těžko regulovat. Je však nutné si uvědomit, že například způsob, jak fungují mateřské školky a jak vypadá systém rodičovské podpory, má velký vliv na to, zda mají oba rodiče stejné šance věnovat se své práci v míře, jaké by si přáli.
Ve Švédsku projevuje vláda značnou snahu, aby se na rodičovské dovolené podíleli také muži. Část rodičovského příspěvku mohou například čerpat pouze muži. Neučiní-li tak, přicházejí o něj.
Pomalu se v otázce péče o malé děti mění i společenská očekávání. V roce 1974 vyčerpaly ženy téměř 100 procent z celkového počtu dní na rodičovské dovolené, loni už to bylo "jen" 80,5 procenta. Impulsem k takové změně byla jistě snaha ženského hnutí. Stejně důležitých bylo ale i těch pár mužů, kteří v sedmdesátých letech žádali o rodičovskou dovolenou i přesto, že s takovou variantou nepočítal sociální systém, ani jejich okolí. Tenkrát to jistě nebylo považováno za normální.

Historie feminismu

19. srpna 2008 v 13:58 | femin |  ostatní o feminismu atd.
STRUČNÁ HISTORIE FEMINISMU
Feminismus - slovo, s kterým se váže řada mýtů. Vlastní pojmenování feminismus není v současnosti úplně správné. Vhodnější je hovořit spíše o feminismech v množném čísle. Jde totiž o velmi diverzifikovaný směr a požadavky jednotlivých proudů mohou také stát proti sobě. Jedním z nejkřiklavějších příkladů jsou anarchofeminismus a liberální feminismus. Zatímco liberální feministé/-ky usilují o rovné zastoupení žen a mužů v politických a ekonomických institucích, anarchofeministé/-ky toto pojetí odmítají a požadují úplné odstranění veškerých společenských hierarchií - tedy nejen těch založených na genderu. Dá se říci, že společným znakem jednotlivých proudů je přesvědčení o nižším postavení žen ve společnosti oproti mužům. Představy, jak tuto nerovnost odstranit se však v jednotlivých proudech rozchází. Neexistuje také konsensus o tom, jak chápat pojem rovnost. Dalším společným znakem všech proudů může být také historie feminismu.
Za ženská práva!
V USA se feministické hnutí začalo rozvíjet v souvislosti s abolicionistickým hnutím. Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V Evropě došlo k významné emancipaci během Francouzské revoluce, která vzbudila zájem řady žen o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic za ženská práva byla Olympe de Gouges, která napsala jako odpověď na slavnou Deklaraci lidských práv (Deklarace práv muže a občana, 1789) Deklaraci práv ženy a občanky (1791). Nejednalo se však o pouhý přepis Deklarace, ale tento dokument obsahoval i požadavky na ochranu ženy např. požadavek na ochranu mateřství. Olympe prohlašovala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a volala po garanci rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však ujali muži ovlivněni myšlenkami J. J. Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy. Olympe de Gouges byla v roce 1793 popravena, protože byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. Politická angažovanost žen byla více méně všeobecně považována za zhoubnou pro "dobré mravy" nové společnosti. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí a pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.
Chceme rovná vzdělávací, politická a občanská práva
Hlavními požadavky 1. vlny feminismu bylo zakotvení základních politických, občanských a lidských práv v zákonech. Jednalo se především o právo volební a o rovný přístup ke vzdělání (první dívčí gymnázium ve Střední Evropě, Minerva, bylo založeno v Praze roku 1890 zásluhou Elišky Krásnohorské).
K nejvýznamnějším událostem v rámci boje za volební právo patřila petice 1 500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1866. Požadovala, aby bylo zavedeno plné hlasovací právo pro ženy. Petice však byla ignorována. Na to aktivistky odpověděly založením Národního spolku pro hlasovací právo (National Society for Women's Suffrage), odtud pochází známý výraz sufražetky. Do konce 19. století posílaly do parlamentu petice žádající volební práva i pro ženy, současně probíhaly převážně v USA a ve velké Británii pochody a pouliční demonstrace, mýtinky a přednášky. A. Berkman se ve své knize The ABC of anarchocommunism zmiňuje dokonce o atentátech.
V první polovině 20. století bylo volební právo pro ženy dosaženo ve většině evropských zemí (Nový Zéland 1893, Československo 1920), alarmující však je, že v některých státech k tomu došlo až ve 2. polovině 20. století (Švýcarsko 1971, Jordánsko 1982).
V Čechách se prosazovalo hnutí za politická a občanská práva žen a tehdejší feministky/é byli zapojeni i do mezinárodních sítí. Mezi významné osobnosti patří M. D. Rettigová, B. Němcová, K. Světlá, S. Podlipská, E. Krásnohorská, ale také T. G. Masaryk, který byl ovlivněn myšlenkami feministického myslitele J. S. Milla a své ženy Charlotty G. Masarykové. Významnou úlohu sehrál Americký klub dám, založený K. Světlou a V. Náprstkem roku 1903. Mezi hlavní úkoly bylo vzdělávat své členy, podporovat dobročinnost, nové myšlenky, zavádět stroje do domácnosti a pečovat o děti a mládež.
Kulturní a politický život žen se soustředil v Ženském klubu českém, který byl založen roku 1903. Jednou z významných členek byla F. Plamínková, která později založila Ženskou národní radu. Ta měla dohlížet nad dodržováním rovnoprávnosti v praxi - v § 106 Ústavy Československé republiky z roku 1920 bylo totiž zakotveno, že "ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům". Stavební družstvo Ženského klubu českého dalo také podnět k postavení domu Ve Smečkách 26, č.p. 594, kde se zřídily kanceláře ženských organizací, klubovny, přednáškový sál, restaurace a ubytovna pro ženy a dívky. Po válce Klub svoji činnost obnovil, ale po roce 1948 byla jeho činnost definitivně zastavena a mnohé členky zatčeny, mimo jiné i Milada Horáková, která byla za svoji politickou činnost popravena. Vlastnické právo na dům připadlo státu. Po roce 1989 skupina ženských organizací usilovala o navrácení domu ve Smečkách, který sehrál významnou roli v prvorepublikovém ženském hnutí. Bohužel neúspěšně.
Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí odmlky, která souvisí s dobou 2. světové války. Ženy - aktivistky se podílely spíše na odporu proti fašismu (u nás např. Františka Plamínková, která byla za protinacistickou činnost zastřelena). Za výjimku může být označena Španělská občanská válka (1936-39), kdy ženy společně vytvořili anarchistickou ženskou organizace Mujeres Libres (Svobodné ženy).
Druhá vlna feminismu
Feministická hnutí se opět dostávají do popředí v 60. letech 20.století. Feminismus byl v této době úzce spojen s bojem za lidská práva a se studentským hnutím. Mnohé ženy se účastnily tehdejších politických aktivit, ale často zjišťovaly, že je jejich mužští kolegové i zde udržují v tradiční podřízené pozici. Ženy také začaly pociťovat, že sice mohou vystudovat téměř jakoukoli školu, ale poté se již nemohou kvalifikovaně uplatnit. Proto se ženy začaly zakládat své vlastní nezávislé organizace, které se zabývaly převážně feministickými otázkami.
Feministické hnutí 2. vlny se zabývalo daleko širším spektrem problémů a myšlenkově se diverzifikovalo. Přináší také nová témata a nové přístupy. Do popředí se dostává např. problém socializace, jazyka a postavení žen v rozličných oblastech společenského života. Významným přínosem je motiv "personal is political" - "osobní je politické", které přináší nové možnosti pohledu např. na domácí práce a postavení žen v domácnosti v širším slova smyslu.
I když se může zdát a často je to i zdůrazňováno, že tehdejší feministické hnutí vytvářelo prostor pro uplatnění všech, nebylo tomu tak. Např. významná představitelka liberálního feminismu B. Friedan (autorka významné knihy Feminine Mystique) o účasti lesbických žen ve feministickém hnutí hovořila jako o "levandulové hrozbě". Nejen ony byly však vytlačovány z feministických spolků, protože "kazily obraz na veřejnosti", stejný osud potkával i černošky.
Feminismus - pro muže i ženy
Vývoj feminismus nekončí druhou vlnou. Někteří/ré autoři/rky (např. Mirek Vodrážka) hovoří o třetí vlně, která se neomezuje pouze na pracovní či politickou oblast, ale snaží se zkoumat samotné sexistické základy společnosti a odhalovat subjektivitu ženy. Jiní však protestují s tím, že nelze mluvit o další vlně, pokud nebyly naplněny požadavky vlny předchozí.
Feminismus je neprávem často označován jako směr, který je proti mužům, v lepším případě jako problém, která se týká pouze žen. Většina feminismů tvrdí, že existují rozdíly mezi muži a ženami, ale jakákoliv rozdílnost nemůže být základem pro diskriminaci. Feminismus je také otázkou mužů, protože pevně stanovené genderově podmíněné role omezují nejen ženy, ale i muže. Stačí si připomenout diskriminaci otců po rozvodu.

Dvacáté století

19. srpna 2008 v 13:54 | femin |  žena ve středověku a novověku
Dvacáté století je z hlediska této práce nejdůležitější. v tomto období se začíná objevovat fenomén feminismu tak, jak jej nyní chápeme. Nejedná se o formu boje žen za emancipaci, nýbrž o boj za totalizační ideologii. Abych mohl tento svůj názor obhájit, musím se nejdříve zaměřit na to, co ovlivňovalo společnost dvacátého století v době do konce druhé světové války.
Jak už se zmiňuje kapitola "Žena v 19. století", rozvoji extremismu svědčí, když jsou tradiční hodnoty zpřetrhány, když dochází k jejich převrácení či změně a vzniká kulturní vakuum. Jako příklad tohoto stavu jsme si uvedli Francii po Velké revoluci, století dvacáté však přináší takové změny v mnohem větší šíři a s mnohem větším dopadem. Samozřejmě nešlo pouze o důsledky politických otřesů; na uvedených změnách se v nemalé míře podílely i objevy na poli vědy (či pseudovědy). Třemi význačnými faktory, jež ovlivnily myšlení západního světa, byly marxismus, relativismus a freudismus. Co vnesly do způsobu nahlížení na společnost?
Marxismus - pseudověda založená na spekulativních závěrech - hlásal nadřazenost ekonomických vztahů nad všemi jinými aspekty společnosti. Vybral a přizpůsobil si jednotlivé fáze dějinného vývoje a dokazoval na nich správnost svých tezí. Ty se však již nedlouho po zveřejnění, aniž by byly uvedeny do praxe, ukázaly jako mylné.
Freudismus, jehož zakladatelem byl Sigmund Freud, zase hlásal, že veškeré myšlení a konání lidí je motivováno sexuálně. Toto učení bylo svou povahou bližší marxismu než opravdovým vědám. Freud se také pokoušel opřít svá tvrzení o vybrané důkazy a vždy se dokázal pojistit před vyvrácením svých myšlenek tak, že je podle potřeby aplikoval na cokoli a kohokoli.
Do zcela jiné skupiny vědců patří fyzik Albert Einstein, který svou teorii relativity rozbořil Newtonův model vesmíru a její složitostí učinil z vědy, do té doby celkem srozumitelné, záležitost zcela abstraktní. Horší však je, že se teorie relativity, obyčejným lidem těžko pochopitelná, vulgarizuje a ve společnosti mění v morální relativismus.
Dalším podstatným prvkem bylo Marxovo i Freudovo odmítání náboženství a jeho role ve vývoji lidské společnosti. Oba se domnívali, že náboženství i jeho zmíněná role jsou pouhou smyšlenkou. v tomto názoru s nimi souzní významný německý filosof Friedrich Nietzsche ("Bůh je mrtev") a řada dalších filosofů té doby. Pro západní civilizaci to znamenalo úpadek náboženských podnětů a jejich postupné zhroucení. A tak se svět ocitl bez Boha (jak byl chápán dříve), v relativistickém vesmíru (jehož principy jsou tak složité), na konci starého řadu a v nástupu nového, který by měl být postaven již na zcela jiných principech. Za této situace stačil jakýkoli významnější otřes, a v zemích, jež byly dosavadním učením nejsilněji ovlivněny a kde přitom situace naléhavě vyžadovala změnu, se otevřela cesta pro lidi, kteří chtěli společnost vybudovat na nových, "vědečtějších" principech. Těmito zeměmi byly Německo a Rusko a oním otřesem 1. světová válka.
Nejvýraznější postavou přerodu Ruska v novou společnost byl Vladimír Iljič Lenin (1870-1924). Ten se nechal ovlivnit "vědeckým" názorem Karla Marxe na společnost a pokusil se vytvořit stát pod vládou proletariátu, a tak zajistit svobodu a blahobyt mas. Revoluce, již vedl, proběhla v roce 1917.
Ukázalo se však, že přerod staré doby v novou nebude tak snadný. Od samého počátku doprovázelo snahy o nastolení vlády proletariátu strašlivé krveprolití, zcela nesrovnatelné s poměry v carském Rusku. Od začátku století do roku 1917 zde bylo za všechny druhy zločinů ročně popraveno v průměru 17 lidí, od roku 1917 bylo jen za politické "zločiny" popraveno ročně v průměru 30 000 lidí. Vznikla všemocná tajná policie, která likvidovala skutečné i domnělé nepřátele nově se rodícího režimu. Lidé byli zastrašováni, šikanováni a okrádáni. Lenin však prohlašoval, že se vše děje v zájmu revoluce, která je dobrá, a proto i násilí konané v jejím jménu je správné (hle, příklad morálního relativismu). Lenin také již pochopil, že marxismus byl vlastně mylný. Nic nefungovalo tak, jak Marx předpovídal, a tak Lenin musel vymýšlet teze, které Marxovo učení nenápadně opravovaly a přitom nezpochybňovaly. Jako příklad můžeme uvést Marxovu teorii, podle níž je za zločinnost odpovědna vládnoucí třída a buržoazie. Jenomže jak vysvětlit fakt, že ve státě bolševiků bujela zločinnost dál? Odpověď byla jednoduchá: je to důsledek zhoubného vlivu buržoazie, který v lidech ještě stále přetrvává.
Tento stav byl typickým produktem sociálního inženýrství. Na základě určitého ideálu jsou konstruovány společenské teorie, které zpravidla slibují zlepšení společenských podmínek pro všechny nebo alespoň pro vrstvu, jež dosud zažívala největší útlak. Téměř vždy se zapomíná, že lidé nejsou jenom kostky stavebnice bez svobodné vůle, a nebere se na zřetel, že změny ve společnosti přicházejí postupně, jako následek přirozeného vývoje a nikoli na základě akademických teorií a výplodů salonních myslitelů.
Podobná situace nastala i v Německu. Roli, jakou měl Lenin v Rusku, sehrál zde Adolf Hitler. I jeho inspiroval Karl Marx. Byl však silně ovlivněn Friedrichem Nietzschem a skladatelem Richardem Wagnerm, který v něm probudil představu o mystickém předurčení germánské rasy. Němce chápal jako národ nadřazený všem ostatním, a proto mu bylo proti mysli zlikvidovat buržoazii, jež tvořila nedílnou a silnou součást německého národa. (O výlučnosti německé rasy se přesvědčil - jak jinak? - "vědeckými" metodami, na jejichž základě se potom rozhodovalo o tom, kdo je Árijec a kdo ne.) Musel si tedy najít jiného nepřítele, takového, který by spojoval znaky buržoazie a přitom nebyl příslušníkem árijské rasy. Tuto roli přiřkl Židům. O hrůzách 2. světové války a o jejích důsledcích pro Židy i pro celý svět se jistě nemusím rozepisovat.
Co je však důležité: oba tyto nejzločinnější režimy moderní doby byly postaveny na pevných "vědeckých" základech a slibovaly zlepšení životních podmínek a spravedlivější řád. Přitom byly neuvěřitelně krvavé a lživé a zotročily masy lidí. Když nakonec padly, staly se vážným dějinným varováním.
Konec 2. světové války znamenal již dokonalý rozvrat "pořádků starých časů". Tehdy také došlo k obrovským změnám v lidské společnosti. Svět se rozdělil na dva politické bloky, z nichž jeden žil svobodně (kapitalistický) a druhý pod útlakem zločinných režimů (komunistický). Jeden byl produktem přirozeného vývoje a druhý výsledkem idealistických plánů uvedených do praxe. Vzdor těmto celosvětovým problémům se postavení ženy ve společnosti zlepšovalo; lze říci, že snaha o úplnou emancipaci žen byla ve dvacátém století dovršena. Bylo by však mylné se domnívat, že dokončení emancipace je výsledkem boje "uvědomělé ženské menšiny" za svá práva. Jistě, i tyto snahy měly na emancipaci ženy vliv, lví podíl však sehrála především celková demokratizace společnosti, jejíž rozvoj se mimo jiné i zásluhou médií nutně stal závislým na mínění veřejnosti - a veřejnost tvoří jak ženy, tak muži. Stav, kdy o zastupitelích rozhoduje pouze určitá skupinka lidí vybraných podle nějakého klíče, nebyl v této době již udržitelný. Všeobecné volební právo - výdobytek 20. století - muselo platit pro muže i pro ženy, a tak se určujícím kritériem ke způsobilosti volit a být volen staly pouze věk a duševní způsobilost a nikoli postavení či pohlaví. Podobně jako s volebním právem tomu bylo i s ostatními aspekty ženské emancipace, jak byly definovány v 19. století

První a druhá vlna feminismu

19. srpna 2008 v 13:50 | femin |  ostatní o feminismu atd.
Když se dnes u nás použije výraz feminismus, řada lidí si do tohoto pojmu promítne představu spojenou s jeho starší historickou formou, která je v odborné periodizaci označována jako tzv. "první vlna". Nelze se tomu divit: zatímco první vlna světového feminismu byla poměrně samozřejmou součástí českého života v předkomunistické době a vice versa - české feministky byly aktivně zapojeny do mezinárodních sítí, vývoj tzv. druhé vlny nás zcela minul, neboť začal a nejmohutněji se rozvinul v době, kdy u nás vládl komunistický režim. Ten tento velmi vlivný myšlenkový proud do českého prostředí vůbec nepustil, což bylo možné snadno zjistit např. při návštěvě Státní knihovny, kde v roce 1990 nebylo možné najít jedinou feministickou publikaci. A nemylme se - setrvačností se tato mezera udržuje dál: v knihovně Filozofického ústavu akademie věd jsem ještě vloni napočítala celkem čtyři feministické publikace v době, kdy jich ve světě existují bez nadsázky tisíce.
První vlna feminismu
Co je tedy označováno za první vlnu a jaké byly její základní cíle? Podle obecně přijímané periodizace ženského hnutí probíhala jeho první vlna od poslední třetiny 18. století přibližně do roku 1930. Její představitelky volaly po přiznání základních práv, které moderní společnost deklarativně přisuzovala "všem lidem" (viz známou Francouzskou deklaraci), ve skutečnosti však jen části mužů a vůbec žádné ženě. Jednalo se o nejzákladnější občanská a politická práva, jimiž bylo např. právo volit, právo na vzdělání a právo na majetek. V základu všech těchto požadavků byl ovšem požadavek svobody, což v moderní filozofii vždy znamenalo především právo rozhodovat o své osobě, být skutečným "vlastníkem" své osoby. Tím však ženy nebyly ani de iure - okamžitě to zjistíme pohledem na občanské zákoníky přijímané na začátku 19. stol. - ani de facto - neumožňovala to sama o sobě již absence práva na majetek. Ve formě masového hnutí ženy se svými požadavky poprvé veřejně vystoupily za Velké francouzské revoluce, přednesly je Konventu, ten je však nejen vykázal, ale okamžitě sáhl k dalšímu omezení práv žen. V Anglii se o století později začalo ženám bojujícím za volební právo říkat sufražetky (od anglického suffrage - volební právo) - a myslím, že mnohé vypovídá o našem dnešním vztahu k rovným právům obou pohlaví, že výraz sufražetka je stále používán jako nadávka, místo aby společnost těmto hrdinkám alespoň symbolicky postavila pomník.
O ženském hnutí lze přece jen tu a tam i u nás najít některé historiografické práce, ty se však většinou velmi málo věnují důkladnému seznámení se situací, na kterou tyto ženy reagovaly. Domnívám se, že pro pochopení smyslu a významu ženského hnutí je třeba ukázat, jakým způsobem se v počátcích moderní společnosti formoval řád pohlaví, genderový řád, a proč muselo ženské hnutí vůbec vzniknout.
Na přechodu od feudální k moderní společnosti došlo totiž k řadě změn, které výrazně ovlivnily postavení žen ve společnosti a celkově upravovaly postavení obou pohlaví, takže vznikalo to, co např. sociolog Ulrich Beck označuje jako "moderní feudální řád". Ten pak, jakkoli to zní paradoxně, jednak popíral základní moderní principy a jednak (současně) představoval jeden ze základních stavebních prvků této společnosti. V neposlední řadě vytvořil společnost mimořádně pohlavně polarizovanou, položil základy velmi rozdílné biografie muže a ženy, a to v rámci jedné a téže společenské vrstvy. Pokusme se tato tvrzení doložit.
Ve feudálním zřízení byla příslušnost člověka k určité společenské vrstvě určena již jeho příchodem na svět. V rodině nevolníka byla práce muže i ženy stejně důležitá, oba museli v zájmu přežití participovat na výrobě a být do značné míry schopni jeden druhého zastoupit, takže ekonomicky měli prakticky stejné postavení. Nadto muži i ženy pracovali povětšině takříkajíc "v partě", práce plnila i určité společenské funkce, ani ženy při ní nebyly izolovány. Dále - oba rodiče pracovali v okolí domu, přičemž o děti se spíše než matka starali ti, kteří ještě nebo už nezvládali těžkou zemědělskou práci - starší děti a babičky, takže z hlediska rozdělení výchovné role nebyl ostrý rozdíl mezi otcem a matkou. Politicky byli muž i žena jako nevolníci naprosto bezvýznamní, byli na tom však oba stejně. Ani ve vyšších vrstvách nebyly rozdíly v ekonomickém a politickém postavení mezi mužem a ženou tak výrazné, jako byly mezi stavy. To se v moderní společnosti změnilo.
Moderní měšťanská společnost, zakotvená na počátku 19. století novými občanskými zákoníky, přinesla - alespoň v dikci moderních ústav - rovnoprávnost mezi stavy. Budoucnost člověka ale byla do značné míry opět předurčená rodem, totiž tím, že se člověk narodil buď jako žena, nebo jako muž. Zatímco muž byl chápán jako autonomní osobnost uvažující vlastním rozumem, svobodně se rozhodující a nikomu se nepodřizující, pro ženu byl zvolen úplně obrácený model - její místo je v domácnosti, musí se podřizovat svému okolí a pro svou roli se vzdát seberealizace. Muž je tedy občan s občanskými právy, žena neobčanka bez občanských práv.
Měřítkem všeho se v moderní době stávají peníze. Jelikož do práce chodí muž a dostává plat, žena začíná být chápána jako na něm závislá, i když v ekonomicky slabších rodinách v domácnosti těžce pracuje. Vykonává neprodukční, neplacenou práci, její ekonomická role se scvrkla na pouhé šetření a tzv. management spotřeby (výraz K. Galbraitha). Práce muže je naproti tomu produkční, s rostoucími požadavky industrializace se stává týmovou a složitě organizovanou. Muži se začínají učit žít ve veřejném prostoru a v moderních institucích, zatímco práce žen je stále individuálnější, izolují se, nemají možnost rozumět společnosti.
Z veřejného prostoru, od studní, řek, míst a prostranství, kde se setkávaly, jsou posléze vytlačovány i fyzicky. Dochází k přísné separaci veřejné a soukromé sféry.
Ženy se stávají součástí image muže - vizitkou spořádané rodiny, mužovy autority, potvrzují jeho sociální status. Rodina je chápána jako mužovo útočiště, oproti dravému veřejnému prostoru.Výchovu dětí realizuje matka za otcovy nepřítomnosti, ovšem podle jeho příkazu. Mezi mužskou a ženskou rolí se vytváří ostrá polarizace. Společenská hranice - např. ve věci občanských práv - najednou nevede mezi společenskými vrstvami, ale přímo středem rodiny. Žena a muž jsou chápáni jako odlišné bytosti a je jim vyprojektován odlišný životní program.
Vzorem pro moderní evropské zákoníky byl Napoleonův kodex (Code civil) z roku 1804, který napodobovaly další evropské země. Na našem území se jednalo o Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 (tzv. ABGB - Das allgemeine bűrgerliche Gesetzbuch), který kupříkladu stanovuje, že:
  • manžel je povinen manželku živit
  • manželka má právo požívat manželova stavu - po společenském žebříčku se tedy pohybuje ne vlastní prací, ale sňatkem
  • manželka je na úřadech zastupována manželem
  • otec rozhoduje o výživě a výchově dětí
  • manželka je povinná poslouchat manželovy příkazy
  • majetková práva má pouze manžel
  • při rozluce (která byla velice výjimečná) nesmí žena vychovávat chlapce staršího 4 let či dívku starší 7 let, děti pak automaticky přecházejí do péče otce (kde se o ně stará nějaká jiná žena opět podle jeho příkazů)
  • po smrti manžela nemůže být žena jedinou poručnicí dětí, musí se najít spoluporučník
V tomto pedagogickém spisu pro moderního občana věnuje Rousseau většinu prostoru výchově chlapců. Mají dostat co největší volnost, být vedeni k používání vlastního rozumu, rozvoji osobnosti, ke kritičnosti dokonce i vůči vědeckým autoritám. Výchově dívek se věnuje nepoměrně méně. Nepovažuje je za hloupější, ale říká, že by se neměly ve vzdělání příliš podporovat, měly by být poddajné, poslušné a umět snášet pouta, a je k tomu třeba je poměrně tvrdě donucením přivykat. Rousseau odmítá názory církve na vztahy mezi pohlavími, ale vzápětí sám domněle odhaluje "přírodní zákon", tzv. přirozené rozdíly mezi muži a ženami. Jeho práce obsahuje rozpor - vždyť kdyby skutečně šlo o přirozené rozdíly, proč klást tak velký důraz na donucování a nenechat "přírodě" volný průběh?
Rovněž v oblasti sexuální morálky se v rodící se moderní společnosti uplatňoval dvojí standard. Chlapcům se nejen dovoluje, ale dokonce doporučuje využívání prostituce jako zdravé, nutné pro život. Tuto situaci popisuje například L. N. Tolstoj v Kreutzerově sonátě. V kontrastu k tomu jsou dívky vychovávány k puritánství, upírá se jim nakonec samotný sexuální pud. V předmoderní době nebyl ani předmanželský sexuální život žen tak kontrolován jako v tzv. viktoriánské éře, kdy dívky musely být vždy někým doprovázeny. Někteří autoři dávají prudký nárůst prostituce v této době do souvislosti právě s vynuceným celibátem měšťanských žen - a jak přesně poznamenává sociolog Anthony Giddens, z rétoriky dobových spisů vycházejí měšťanské ženy a prostitutky jako dva různé živočišné druhy.
Druhá vlna feminismu
Po úspěších první vlny, odstranění viditelných legislativních překážek, se ženské hnutí na nějakou dobu odmlčelo. Před nástupem druhé vlny feminismu, jejíž počátek se datuje do 60. let 20. století, však vzniklo několik zásadních děl proměňujících uvažování o ženské otázce.
Již v roce 1911 se v díle sociologa Georga Simmela objevují myšlenky, pod něž by se mohly podepsat i radikální feministky. Simmel mj. popisuje systém tzv. dvojího vládnutí, kdy jedno pohlaví určuje normy, a pak podle nich ještě druhé pohlaví hodnotí.
Stejně tak britská spisovatelka Virginia Woolf si ve 30. letech dvacátého století uvědomuje, že problém tkví v celém způsobu, jakým jsou ženy společensky situovány. Obnažuje (např. v novele K majáku) problematičnost mužské i ženské identity, literární formou zde předvádí, na čem ženy staví svoje "já", když svoji důstojnost zakládají na úspěších svého muže. Za klasická feministická díla jsou však především považovány její eseje Vlastní pokoj, Tři guineje a Zabít domácího anděla.
Mnoho nových motivů se objevuje v díle Simone de Beauvoir. V roce 1949 v rozsáhlé knize Druhé pohlaví (její úplný překlad vyšel ve slovenštině v roce 1967; český překlad z roku 1966 je zkrácený, zato však doplněný cenným doslovem Jana Patočky) popisuje filozofickými pojmy světy žen a mužů. Ženy podle ní žijí v tzv. imanenci - v režimu obnovování základních životních funkcí, kdežto muži v transcendenci - řádu tvoření, přesahování, v němž za sebou zanechávají trvalé dílo. Beauvoir se domnívá, že ženy přijímají uzavření v imanenci z pohodlnosti, ale upozorňuje, že se jim to nevyplácí, neboť jsou tak odsunuty do druhořadé pozice. Toto jsou však jen některé z velkého bohatství nových tezí této mimořádně vlivné práce.
Myšlenku, že žena přijala svou druhost, později rozpracovávají některé antropologické práce druhé vlny feminismu. Každá lidská skupina klade sebe jako "já" a ty ostatní jako "ty druhé". Ženy se však v tomto liší, neboť i ony samy chápou samy sebe jako ty druhé. Podle Beauvoir je to proto, že jim toto postavení bylo připsáno sociálním řádem. Přijetím své druhosti pak ženy dokazují svou "uvědomělost", příslušnost k tomuto řádu. Představuje to jeden z feministických klíčů k pochopení fenoménu, kdy ženy často horlivě podporují řád, který k nim není spravedlivý.
Reálné postavení žen se v tomto mezidobí rovněž proměňovalo. Ve 30. letech přibývalo vysokoškolsky vzdělaných žen - právniček, lékařek, vědkyň různých oborů atd. Za 2. světové války ženy nadto opět prokázaly své schopnosti ve veřejném životě. Po válce však došlo v západních společnostech k hospodářskému rozmachu, a muži tak byli znovu schopni své ženy uživit. Také vlivem psychologických faktorů (snaha o navracení sebevědomí mužům) byly ženy zahnány zpět do domácností. Vracela se měšťanská představa, že štěstí ženy spočívá v péči o děti a manžela. Tentokrát však byla aplikována i u žen vysokoškolsky vzdělaných. Z toho důvodu byla situace vnitřně mnohem konfliktnější, a jak uvádí Friedanová, nechyběly ze strany některých mužů ani "logické" návrhy na opětovné omezení přístupu žen k vysokoškolskému vzdělání.
Ženy si připadaly v důsledku tehdejší rétoriky "vadné", když nebyly šťastné u domácích prací, jak píše psycholožka Betty Friedan v knize Mystika ženství. S tímto "problémem, který nemá jméno" začaly navštěvovat psychiatrické ordinace. Postupně však docházelo k zevšeobecňování individuální zkušenosti - ženám postupně docházelo, že problém není jejich osobní, ale že spočívá ve společnosti.
Po obrovské konzervativní vlně v západních zemích, která v 50. letech 20. století opět přinesla ženám pocit neužitečnosti, se tak v 60. letech začala formovat druhá vlna feministického hnutí. Masové podoby nabyla po roce 1968 v souvislosti s hnutím hippies. Jeho velká část byla programově antiburžoazní, důsledně odmítala i měšťanský model uzavřené rodiny. Součástí tohoto postoje byl i požadavek, aby ženy o sobě rozhodovaly samy.
Ženské hnutí se brzy z hnutí hippies vydělilo, zformovalo se jako samostatný proud. Mezi výdobytky, jichž v počáteční fázi druhé vlny dosáhlo, lze jmenovat větší kontrolu žen nad vlastním tělem, právo na potrat a přístup ke všem profesím. U nás byly tyto výdobytky zaváděny shora, ať už jde o uzákonění práva na potrat v roce 1958 nebo o rovný přístup k profesím. Rovnost mužů a žen byla v podmínkách tehdejšího socialistického Československa sice patrně myšlena vážně, ale měla jeden háček: probíhala v situaci, kdy individuální svoboda obecně byla potlačována a kdy platil zákaz sdružování. V důsledku toho chybělo to nejpodstatnější: aby ženy své cíle mohly artikulovat samy a ve veřejné diskusi, což samozřejmě znamená i možnost zaujímat stanoviska k vládní politice.
Jelikož měly ženy v této době, oproti podmínkám první vlny feminismu, přístup ke vzdělání a zaujímaly pozice ve vědě, feministické hnutí se postupně z velké části přesunulo na univerzitní půdu, kde se etablovalo jako vědní obor - studium ženského, později i mužského problému. Mezi aktivistkami a akademičkami se vytvořilo také určité napětí, avšak publikace a výsledky výzkumu významně přispívaly k ovlivňování stavu vědomí společnosti a dodávaly argumenty aktivistickým organizacím.
Druhá vlna feminismu se od první liší tím, že přinesla nová témata a přístupy. Po dosažení cílů první vlny feminismu měly ženy možnost poznat, že samotné právní úpravy řeší pouze malou část problémů. Kromě logické snahy o to, aby zákony měly větší reálný vliv, tedy aby si ženy vůbec uvědomily, že mají na něco právo a odvážily se ho uplatňovat, se pozornost nyní začala soustřeďovat na dvě základní roviny, v nichž se začíná hledat původ nerovností mezi pohlavími: na kulturu v nejširším slova smyslu (instituce, jazyk, chování aktérů, příslušníků dané kultury atd.) a na psychologickou problematiku formování generové identity, na problematiku socializace v dětství i mechanismy reprodukování tzv. genderových vzorců v dospělosti.
Ve feministických přístupech ke kultuře lze najít v zásadě čtyři základní teze, i když je sotva kde najdeme shrnuty tak, jak to činím níže - většinou jsou rozpracovávané jednotlivě a ke každé z nich bychom mohli najít bohatý výzkumný materiál. Tyto teze rozhodně nejsou obecně přijímány v nefeministickém myšlení a obecném vědomí. Jedná se o tato tvrzení:
1. Kulturní systém, v němž žijeme, je patriarchální povahy. Vytvořila jej úzká skupina mužů, přičemž objektem, obětí, produktem tohoto řádu jsou nejen ženy, ale i řadoví muži. Sám fakt, že řád vytvořili muži, ovlivňuje jeho podobu. Historie, jak ji známe, tedy není lidskou historií, ale dala by se z velké části označit za historii mužskou. Pojem patriarchát (patriarcha - otec, hlava rodiny) je však často matoucí, protože obecně zahrnuje i vládu starších mužů nad mladšími, nejenom nad ženami. Z tohoto důvodu dnes feministická literatura pro označení tohoto jevu dává přednost pojmu mužská hegemonie (nadvláda).
2. Tento řád udržují obě pohlaví stejně horlivě. Není správné z jeho prosazování obviňovat muže jako celek, ženy samy totiž řád přijímají, samy na sobě provádějí kulturní kontrolu. To lze demonstrovat kupříkladu na tématu domácího násilí. Ač se jedná o těžkou kriminalitu, často končící smrtí, přesto všechny součástikultury způsobily, že daný jev úplně zmizel z očí - byla kolem postavena bariéra mlčení, na které po dlouhou dobu spolupracovaly a spolupracují i oběti, mnohé i dnes podle nejnovějších českých sociologických výzkumů přijímají nehoráznou představu, že muž má právo je trestat.
3. Ze skutečnosti, že kultura je založena jako nadvláda mužů, nějakým způsobem těží všichni muži. Přiživují se na tom, že je mužům ve společnosti dána větší významnost. To se projevuje především ve veřejné, ale též v domácí sféře. Muži se často opírají o celou historii plnou postav slavných mužů, stále jsou automaticky považováni za schopnější a mají, aniž si to přiznávají, ve srovnání s ženami již předem otevřenou, urovnanou cestu k postupu v institucích. V domácnosti jim to pak umožňuje vyvázat se z nevděčných, časově náročných a stereotypních prací.
4. Vládci však zároveň vždy na své vládnutí nějak doplácejí. Musí se "vládnutí" věnovat, udržovat status quo, musí být povinně úspěšní a neustále to demonstrovat, povinně soutěžit. To je ochuzuje zejména v citové oblasti, jak shodně uvádějí všechny studie mužů. Naopak to, že od žen nikdo nic nečeká, jim často poskytuje bohatší možnosti v tzv. "žitém světě", víc si užijí dětí, mohou prožívat život citověji, v intenzivnějších vztazích.

Feminismus

19. srpna 2008 v 13:46 | femin |  ostatní o feminismu atd.
Feminismus je u nás vnímán téměř jako extremistické hnutí. Feministky jsou považovány za ty, které nemají rády muže a chtějí s nimi soupeřit. Ženy, které jsou aktivní a úspěšné ve veřejném životě, jako o život zdůrazňují, že v žádném případě nejsou feministky. Málokterá z nich má ale o feminismu nějakou bližší představu a málokdo z těch, kdo o feministkách a feministech hovoří pejorativně, nějakou feministku či feministu zná.
Běžná představa je taková, že feminismus je jednotné hnutí. Ve skutečnosti se ale jedná spíše o mnoho různých sociálních teorií, politických hnutí a filosofických proudů. Někdy se proto hovoří o feminismech v množném čísle, aby byla vyjádřena pluralita a různorodost. Obecně by se o feminismu dalo říci, že se snaží upozornit na nerovné postavení žen a snaží se najít příčiny a řešení tohoto stavu. Současnou situaci, kdy jsou pro ženy i muže předepsané určité role, které od nich okolí očekává a které musí splnit, považují feministky za nevýhodnou nejen pro ženy, ale i pro muže. Feministky a feministé usilují o to, aby si každý člověk mohl svobodně vybrat vlastní způsob života bez ohledu na roli, kterou jí nebo mu připisuje společnost a kterou od ní nebo něj očekává.
Olympe de Gouges Feminismus má počátky na konci 18. století. Z hlediska historického vývoje se feministické hnutí dělí na tři vlny. V rámci každé vlny bylo usilováno o jiná práva a každá vlna má jiná východiska. Za prababičku první vlny feminismu lze považovat Olympe de Gouges, která během Francouzské revoluce v Deklaraci práv ženy a občanky vyžadovala stejná práva pro ženy jako pro muže. Za své názory byla popravena na gilotině. Dalšími osobnostmi, které přispěly ke vzniku ženského hnutí byly Mary Wollstonecraft se svojí Obhajobou ženských práv (1792) a John Stuart Mill. Feministky první vlny, někdy také zvané sufražetky, usilovaly především o dosažení základních občanských práv, jako volebního práva, práva na vzdělání a na majetek. Ve většině zemí získaly ženy tato práva do konce druhé světové války. Právě válka výrazně napomohla ženám v boji za zrovnoprávnění, protože během válečných let ženy v mnoha zemích musely nastoupit do zaměstnání, kde se osvědčily.
Simone de Beauvoir Za přímou předchůdkyni druhé vlny feminismu je některými označována Simone de Beauvoir a její kniha Druhé pohlaví, ve kterém analyzuje příčiny nerovného postavení žen. Ty nalézá ve výchově, historickém vývoji, postavení ženy v manželství a ve skutečnosti, že ženy nepracují. Známý se stal její citát: " Člověk se ženou nerodí, ale stává." Druhá vlna feminismu má počátky v 60. letech 20. století a je spojena s bojem za práva afroameričanů a se studentským hnutím. V této době se ukázalo, že i když ženy získaly legislativně stejná práva jako muži, ve společnosti stále přetrvává nerovnost. Feministky poukazovaly na to, že ženy jsou ve společnosti podceňovány, nemají rovnoprávné zastoupení v politice a odborech, jejich práce v domácnosti a při výchově dětí není finančně nijak ohodnocena a nemá dostatečnou prestiž. Ženy bojovaly za svá reprodukční práva, za rovnoprávnost v oblasti práce, sportu, vzdělání. Předmětem kritiky feministek se stávají zdánlivě neutrální instituce, které jsou ale ustaveny jako patriarchální a udržují nerovnost, např. jazyk, rodina, systém školství, média. Jedním ze spouštěčů druhé vlny feminismu byla kniha Betty Friedan Ženská mystika (1963), ve které poukazuje na tzv. problém beze jména, tedy nespokojenost žen v domácnosti s jejich rolí. Mezi autorky druhé vlny feminismu dále patří Germaine Greer, Susan Brownmiller, která v Proti naší vůli píše o znásilnění, Andrea Dworkin, která píše o pornografii nebo Kate Milett, která v Sexuální politice kritizuje patriarchát v západní společnosti a literatuře. V této době se také začínají přednášet gender studies na univerzitách.
Judith Butler Na začátku 90. let se začalo hovořit o třetí vlně feminismu. Feministky v této době kritizují předchozí generaci za to, že reprezentuje pouze heterosexuální bílé ženy pocházející ze střední třídy ze Západu. Jde jim hlavně o to, nově definovat gender a sexualitu. Mezi autorky třetí vlny patří např. afroameričanka bell hooks podle které je útlak zapříčiněný rasovými, třídními a genderovými vztahy ve společnosti. Podle Judith Butler, známé poststrukturalistické autorky, se genderová identita konstituuje performativně, tedy opakovanými aktivitami a stylizacemi těla.
U nás se situace vyvíjela odlišně než v západních zemích. Feminismus zde byl mnohem umírněnější. V české kotlině jsou počátky feminismu spojeny s národním obrozením, kdy bylo mnoho žen aktivních ve veřejném životě. V této době bylo podporováno vzdělávání žen, aby byly schopné vychovávat a vzdělávat novou generaci v rodném jazyce. Feministické myšlenky propagoval Vojtěch Náprstek nebo Tomáš G. Masaryk. Významnou úlohu při podpoře ženského vzdělávání a práce sehrál Ženský výrobní spolek založený v roce 1871, neboť podporoval založení dívčí průmyslové školy. Spolek založila Marie Palacká - Riegrová, Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Mezi obhájkyně zaměstnávání a vzdělávání žen patřila také Eliška Krásnohorská. V roce 1890 stála u zrodu dívčího gymnázia Minerva. Po možnosti získat středoškolské vzdělání začaly ženy bojovat za právo studovat na vysokých školách. Dosáhly toho v roce 1897. Božena Viková KunětickáPrvní doktorát získala v roce 1901 Marie Zdenka Baborová (filosofie), Marie Fabiánová (matematika) a Anna Honzáková (medicína). Dalšími právy, které teď byly na řadě, byla politická práva. V roce 1912 byla ženám povolena účast v politických stranách a spolcích. Vznikl Výbor za volební právo žen, který v roce 1912 nominoval za Národní stranu svobodomyslnou kandidátku Boženu Vikovou Kunětickou. Ta byla zvolena do českého sněmu jako vůbec první poslankyně ve střední Evropě. Bohužel nebyla vpuštěna do Parlamentu. Až v roce 1918 byla spolu s Eliškou Krásnohorskou a Františkou Plamínkovou zvolena do Senátu. Ženy získaly v Československé republice volební právo v roce 1920. Rovnost žen a mužů byla zakotvena v paragrafu 106 první ústavy. Významnou ženskou aktivistkou v době meziválečné byla Milada Horáková, která pracovala v Ženské národní radě.Milada Horáková Vývoj českého feminismu byl přerušen v únoru 1948. Druhá vlna feminismu zde vůbec neproběhla. V rámci disentu byl přednostní boj proti vyššímu nepříteli, ženské hnutí zde nemělo své místo. Během komunismu ženy sice nastoupily hromadně do práce, měly právo na potrat, rozvod a vznikaly zde hromadně školky a školní jídelny, za což musely ženy na západě bojovat až v šedesátých letech. Bohužel ale zůstala ženám druhá směna v domácnosti, zůstaly odpovědné za péči o děti, nebyly zastoupené na vyšších postech a stále zde zůstávaly stereotypní patriarchální vzorce chování a myšlení. Po roce 1989 se začaly pozvolna objevovat debaty o ženských právech a feminismu, začala se u nás překládat zahraniční literatura, vznikaly ženské organizace, gender studies se začaly přednášet na univerzitách. Feminismus je zde ale bohužel stále vnímán jako radikální názor a většina lidí se bojí označit sebe sama za feministky nebo feministy, i když se ztotožňují s feministickými názory.
Feminismus, jak jsem předeslala na začátku, nelze vnímat jako jednotný proud, existuje zde mnoho různých teoretických základů, které si často i protiřečí. Podle liberálního feminismu může být rovnosti dosaženo právními prostředky a sociálními reformami. Liberální feminismus byl typický pro první vlnu feminismu. Naproti tomu radikální feminismus, který se objevuje během druhé vlny feminismu, nevidí příčinu nerovnosti v právním uspořádání, ale v patriarchálních genderových vztazích, které odmítá. Radikální v tomto spojení znamená " jdoucí ke kořenům". Radikální feminismus je často mylně označován za militantní. Dále existuje mnoho různých feministických proudů. Uváděné příklady a jejich definice jsou velmi zjednodušující, slouží pouze jako příklad. Například ekofeminismus vidí souvislost mezi postavením ženy a využíváním přírody. Anarchofemismus dává do souvislosti podřízenost ženy se soukromým majetkem, hierarchickým společenským uspořádáním a vykořisťováním. Marxistický feminismus považuje boj proti patriarchátu za součást třídní bitvy a příčiny utlačení žen vidí v kapitalistickém uspořádání společnosti. Psychoanalytický feminismus navazuje na Freudovo dílo, gender nepovažuje za biologicky daný, ale závisející na psychosexuálním rozvoji jednotlivce. Feminismus diference zdůrazňuje, že ženy a muži jsou zcela odlišní a reaguje tak na předchozí liberální feminismus, který zdůrazňoval stejnou podstatu žen a mužů. Feminismus diference byl oblíbený hlavně ve druhé vlně feminismu. Dalo by se říci, že různorodost, která panuje ve společenských vědách, panuje i ve feministických proudech.
Obecně feminismus usiluje o možnost svobodného výběru a určování vlastního života pro kohokoli a poukazuje na to, že na striktní určení genderových rolí ve společnosti doplácejí nejen ženy, ale i muži. Doufám, že se změní myšlení některých lidí a že feminismus nebude vnímán jako extrémní názor, který chce upřednostňovat polovinu lidstva na úkor druhé, ale jako myšlenkový proud, který se snaží zajistit respekt všem a umožnit každé/každému, aby si svobodně zvolila nebo zvolil vlastní životní cestu.

Feminismus a feministický výzkum ve vědě o sportu

19. srpna 2008 v 13:45 | femin |  ostatní o feminismu atd.

Abstrakt

Cílem příspěvku je upozornit výzkumníky z oblasti vědy o sportu na problémy, kterými se zabývá feministický a gender výzkum. Podáme základní definice feminismu a charakterizujeme jeho historický vývoj, pojednáme o cílech a metodách feministického a gender výzkumu. Zmíníme některé základní práce související s tímto výzkumem ve vědě o sportu.

Úvod

Na konci 20. století se akademická obec v Česku vyrovnává s nedostatky v oblasti teorie i výzkumné praxe, které byly způsobeny jednostrannou orientací na uznávané vědecké vzory z doby komunistického režimu.
Platí to především pro společenské vědy. Setkáváme se s množstvím cize až exoticky znějících vědeckých pojmů, ke kterým jen obtížně hledáme odpovídající podobu v naší vědecké terminologii. Máme obtíže s rozpoznáním relevance příslušných konceptů nebo přístupů pro rozvoj daného oboru.
V oblasti vědy o sportu stále ještě nebyly stanoveny cíle, které by sloužily pro orientaci těm, kteří by se pokusili tyto nedostatky odstranit. Jde například o identifikaci nezmapovaných míst v sociologii sportu, v psychologii, filosofii i pedagogice sportu.
Toto tvrzení se týká i frekventovaných pojmů v zahraniční vědě jako je kritický výzkum nebo feministický výzkum.
Uvedeme jeden příklad za všechny na ilustraci toho, jaká malá povědomost o těchto věcech zatím převládá. Nedávno vyšel v nakladatelství Argo dlouho očekávaný překlad díla světově známého sociologa a filosofa Anthony Giddense Úvod do sociologie. V knížce věnuje Giddens jednu kapitolu tématu pohlaví a biologie, což dávalo naději, že český čtenář dostane poprvé ucelenou a přehlednou formou prezentovanou informaci o klíčových definicích témat a termínu pro tuto oblast. V Lidových novinách se objevila ostrá kritika této části překladu, která upozornila na konfusní používání termínů způsobujícího, že místy se výpověď překladu lišila notnou měrou od původního obsahu originálu (Linková, 2000). Protože překladatel si nevyjasnil základní termíny, zvolil metodu, která spočívala v tom, že je na příslušných místech vyjadřoval opisem nebo prostě vynechal. Tímto způsobem části textu ztratily svůj původní význam. Problém spočíval hlavně ve vyjádření biologického a kulturního a sociálního rozlišení mužů a žen. Pro socialně-kulurní rozlišení se má podle zatím uznaných pravidel (viz tématické číslo Česká sociologie, 1995, č.3) používat slovo gender, pro biologické rozlišení se má používat slovo pohlaví. V některých překladech se pro slovo gender používá slovo rod, které však může vést v určitých souvislostech ke konfůzím. Pro zdůraznění vzorců a norem chování mužů a žen rozlišujeme mezi feminním a maskulinním chováním, které jsou dány společenskou definicí neboli jsou sociálně konstruované. Autorka kritiky upozorňuje, že špatný převod díla Giddense do češtiny "pomáhá prodlužovat situaci, kdy média i akademická obec odmítají vzít na vědomí, že gender a pohlaví je nutno rozlišovat. Okrádá nás tak o šanci zabývat se otázkami sociální konstrukce gender rolí, tázat se, komu je taková socializace prospěšná, jaký má vliv na naše instituce a v neposlední řadě i to, jak ovlivňuje každodenní vztahy mezi muži a ženami." Citát pregnantně označuje některé cíle feministických a gender studií.
Dovolte, abych uvedl ještě jeden příklad z opačného konce, kdy si je autor vědom problémů v souvislosti s rozlišováním rodů, případně překonávání latentního opomíjení jednoho z nich. Týká se již zcela běžného postupu ve společensko vědné literatuře v Německu nebo USA, kdy autoři se snaží zdůraznit, že nemyslí pouze např. "vědce" jako neutrální označení pro celou vědeckou populaci, ale že oslovují "vědce a vědkyně". Jak se s tímto problémem vyrovnal profesor Vídeňské university sociolog Rudolf Richter ve své práci Základy interpretativní sociologie (1999), ukazuje závěr předmluvy k jeho knížce, kde děkuje svým spolupracovníkům : "Paní Andrea Sanz a paní Elisabeth Wallner prohlédly kriticky celý rukopis především s ohledem na rodově neutrální formulace. Za mužské zakončení v některých případech však nese plnou zodpovědnost autor." Musíme připomenout, že v Rakousku nemá tato problematika úprav textu zdaleka takovou důležitost jako například v USA nebo i v Německu.
Podle našeho názoru musíme začít s otázkami typu: jak se vyvíjel feministický výzkum a jaký je jeho význam, které teorie v takovém výzkumu hrají roli, jaké problémy se v rámci těchto směrů zkoumají? Jde o to sensibilizovat členy vědecké komunity pro otázky, které si feministický výzkum klade. Je nám jasné, že v kontextu naší školy příspěvek může pro někoho znamenat provokaci. U nás se těmito otázkami zabývalo monotematické číslo časopisu Česká sociologie (1995, č. 3). Základní charakteristiky najdeme ve Velkém sociologickým slovníku (1998). První kvalitativní studii o názorech žen na postavení ženy ve společnosti, na role muže a ženy a feminismus provedly Heitlingerová a Trnková (1998, srov. také Čermáková et al 1991). Obě výzkumnice také stručně zhodnotily stav feministického výzkumu u nás i metody, které tento výzkum používá.

Feminismus

Feministické hnutí znamená organizovanou angažovanost žen za jejich zájmy v ekonomické, politické, sociální a kulturní oblasti. O první vlně feministického hnutí se mluví v souvislosti s reformním hnutí žen za jejich práva na konci 18. stol. Hlavním impulsem byla Francouzská revoluce. Šlo především o volební právo žen a jejich vzdělávání. Druhá vlna se rozvíjí koncem 60. let paralelně se studentskými bouřemi po celém světě a dalšími politickými a sociálně-kulturními proměnami té doby v západním světě . V této fázi se aktivistky hnutí daleko radikálněji snaží o zásadní změny ve společnosti jako celku. V USA toto hnutí navazuje na odpor proti rasové segregaci a válce ve Vietnamu. Panovalo přesvědčení, že podřízení ženy se podobá kolonizaci černochů. Osvobození obyvatel černé pleti i žen se má dít nejen na ekonomické, ale i psychologické a kulturní úrovni. Tento boj byl také spojen s ekologickým hnutím, protože se prohlašovalo, že destrukce přírody souvisí s patriarchátem a mužskou snahou po dominanci ve všech oblastech. V posledních 20 letech se mluví o třetí vlně feminismu, která je ovlivněna postmoderním pohledem na svět. Tento feminismus je více citlivý k lokálním hlasům jednotlivých feministických podskupin, uznává různorodost feministických pohledů a odmítá universalistickou perspektivu původního feminismu. Ozývají se však hlasy, že tento trend rozřeďuje feministickou kritiku patriarchálního systému a zeslabuje jeho angažovanost proti útlaku žen, který nepřestává existovat. Z toho se vyvozuje, že není možné se předčasně odvrátit od původních cílů feminismu. Současný feminismus se vyznačuje velkou různorodostí a má snahu se angažovat internacionálně. Poznamenejme, že první vlna feminismu se někdy označuje jako liberální feminismus, druhá vlna jako radikální feminismus a třetí vlna jako kulturní feminismus.

Feministické teorie a výzkum

Od 70. let v návaznosti na feministické hnutí vzniká v rámci společenských věd feministicky orientovaný výzkum, který se soustřeďuje především na problémy diskriminace žen a nerovností, které se projevují v hierarchickém přiřazování rolí. Tyto snahy lze charakterizovat následujícími vlastnostmi (Bruck 1992):
a) zavedení rodu jako ústředního usměrňujícího prvku ve vědecké diskusi,
b) na praxi orientovaný společensko kritický důraz,
c) interdisciplinární výzkumná perspektiva, aby se život člověka zkoumal jako celek a vytvořila se protiváha jeho neustálému rozkládání na kousky, což je stav, který vznikl v průběhu androcentrických dějin vědy.
Mluví se alternativně o feministickém výzkumu, ženském výzkumu nebo gender výzkumu, přičemž oba poslední názvy spíše označují větev výzkumu o gender problémech, která se hlásí k "mainstream" vědeckým postupům a kritériím. Některé autorky však mezi těmito názvy nenacházejí významového rozdílu, zvláště tehdy pokud vystupují z pozic třetí vlny feminismu.
Ve současném feministicky pojatém diskursu se vytvořily dva divergující teoretické směry, které vznikaly jako kritické modifikace dosavadních teoretických směrů (srov. Krüger, 1999 a Reinharz, 1992). Lze je označit jako empiricko-sociálně vědný a poststrukturalistický směr. V rámci sociálně vědního feministického přístupu lze opět rozlišit dvě skupiny teoretických konceptů, které zdůrazňují buď spíše makroanalytický nebo více mikroanalytický pohled na rodově podmíněné poměry a rozdíly.
K makroanalytické skupině patří práce, které v návaznosti na historicko-materialistickou teoretickou tradici upozorňují na nerozlučitelné spojení mezi kapitalismem a patriarchátem nebo na hierarchickou dělbu práce, které přisuzuje mužům produktivní práci a ženám reproduktivní práci, čímž se myslí rození, ošetřování a emoční projevy. Tato dělba se vytvořila v průběhu vzniku občanské-kapitalistické společnosti. Jiné přístupy ke zkoumání rodu ve spojení s "kritickou teorií" ve smyslu Habermasově hovoří o dvojím zespolečenštění ženy, které se projevuje v jejím závislostním poměru jako zaměstnankyně nebo dělnice, ale také ve vykořisťování v oblastech fungování jako žena v domácnosti nebo jako matka.
Do skupiny mikroanalytických přístupů patří koncepty, které při svém vysvětlování ženské identity, vycházejí z kritiky falocentrismu psychoanalýzy podle Freuda. Sem také patří koncepty, které vycházejí z amerických etnometodologických výzkumů. Předpokládá se, že neexistují žádné dvě předem oddělené kategorie rodu. Spíše je mužskost a ženskost sociálně konstruovaná danost. Tato perspektiva rozšiřuje rodovost o makroanalytický poukaz, že vyjednávací procesy kulturní definice ženství a mužství souvisí s otázkami moci a materiálních zdrojů.
Teoretické koncepty poststrukturalistického směru čerpají z francouzských teorií dekonstruktivismu Lacana a Foucaulta (např. analýza diskursu a teorie moci).
Jiné dělení feministického vychází z historických fází vývoje feminismu. Ukazuje se, že každé z nich odpovídá směr feministického výzkumu v současné vědě:
Liberální feministický výzkum vychází z toho, že kořeny útlaku žen spočívají v neuvedení ženských práv o rovnosti do praxe. Snaží se ukázat, že rovná práva nevedou automaticky k faktickému zrovnoprávnění žen, pokud nedojde ve společnosti ke změně ve vnímání těchto problémů. Například zákony v USA z roku 1972 zrovnoprávnily ženám a dívkám přístup ke vzdělání. Uvedení zákonů do praxe bylo spojeno s velkou finanční podporou ženského sportu, což vedlo k ohromnému nárůstu jejich sportovních aktivit. Na druhé straně se problémy s nerovností přenesly do jiných oblastí.
Radikálně feministický výzkum vychází z kritiky mocenských struktur ve společnosti. Jak liberální tak radikální feminismus předpokládá, že rodové charakteristiky jsou sociálně konstruované spíše, než aby byly biologicky dané. Uvnitř daného rodu je více variace než mezi rody. Toto tvrzení platí také pro sport. Pro určitou sportovní činnost jsou nejvíce určující faktory socializace, forma podpory a tréninkové možnosti. Biologické rozdílnosti jsou pouze jedním z mnoha dalších faktorů.
Radikální feminismus tvrdí, že sociální konstrukce rodu se děje ve prospěch mužů. Proto některé výzkumnice argumentují, že ženy se mohou plně realizovat pouze v izolaci od mužů. V této souvislosti se zpochybňují výhody koedukace. Tento výzkum se snaží poukazovat na různé možnost socializace v rámci daného rodu, podporuje se výměny zkušeností mezi sportovkyněmi, přičemž se nově určují možnosti žen a dívek ve sportu. Tematizuje se také homofobie, čímž se zmenšuje u žen strach z homosexuality.
Principy a stanoviska výzkumu v rámci radikálního feminismu formulovala Miesová v roce 1968 (srov. Mies, 1986). V Německu se o tomto konceptu vedly bouřlivé diskuse a dodnes se na její požadavky odvolává mnoho výzkumnic z německé jazykové oblasti. Proto tento koncept stručně v bodech charakterizujeme.
A. Vědomá angažovanost a identifikace na místo hodnotové neutrality
V tomto postulátu se požaduje identifikace s postavením zkoumaných žen.
B. "Pohled ze zdola" na místo nerecipročního přístupu
Tento přístup zaručuje, že výzkumnice získá autentický vhled na postavení postižené ženy.
C.Dialektické spojení výzkumu a emancipační praxe
Jedná se o požadavek účasti výzkumu na emancipačních procesech - o integraci výzkumu a sociální akce.
D.Změna dosavadního stavu jako východisko poznávání
Miesová tvrdí, že abychom věci poznali, musíme je měnit.
E.Výběr zkoumaného předmětu, tak aby se působilo proti vykořisťování ženy
F. Výzkumný proces jako kolektivní proces uvědomění
Během výzkumu si mají zkoumané ženy uvědomit své postavení, stávají se z nich zároveň aktivní výzkumnice, které přispívají ke změně svého stavu.
G.Vývoj feministické teorie
Výzkumnice kriticky reflektuje dosavadní teorie a vytváří nové.
Poznamenejme, že největší diskuse vyvolaly postuláty o vědomé angažovanosti a "pohledu zdola". Miesová nepovažuje částečnou identifikaci za čistý subjektivismus. Argumentuje se však, že není možné požadovat v každé situaci tento postoj. Druhý postulát vede zase k postoji, že výzkumnice má obtíže nalézt alternativní cesty, které mohou ženám pomoci dokázat se vymanit z jejich podřízené situace.
Feministický kulturní výzkum vychází při svých analýzách panujících poměrů z multikulturálního paradigmatu, které je charakterizováno čtyřmi aspekty: prosazuje historický pohled, zkoumá se individuální kulturní zkušenost, vychází se z imanentního pluralismu dané kultury a předpokládá se multikulturní identita jedince. Hallová (Hall, 1993, 50) dovozuje, že feministický kulturní výzkum v rámci vědy o sportu se opírá o řadu teoretických přístupů: "poststrukturalismus, teorii kulturní hegemonie, teorii diskursu, revizi psychoanalýzy, teorii reprezentace a postmodernismus"
Hartman-Tews a Rulofs provedly alternativní klasifikaci teoretických a metodických přístupů, které se využívají v současném gender výzkumu a uplatňují ji pro oblast sportovního výzkumu (Hartman-Tews, Rulofs, 1998). Jejich pojetí si především všímá stavu uvnitř mainstream výzkumu o ženách.
Pojmenovávají čtyři etapy s různými předpoklady a jako východisko identifikují překonání jednostranné přírodovědné orientace (1. etapa). Ta předpokládá přirozenou rovnost všech lidí, ale přirozenou nerovnost mezi muži a ženami. Z toho odvozuje v minulosti převládající poměry, kdy se ženy sportům nevěnovaly. V této etapě se pomocí kvantitativních metod shromáždila velká databáze údajně biologicky podložených kategorií chování obou pohlaví. Tato fáze se držela premisy, že biologie určuje chování.
Vytváření teorie v 70. letech se vyznačovala tzv. deficitní perspektivou (2. etapa). Tím se myslí snahy výzkumnic zdůvodnit fenomén sociální nerovnosti mezi muži a ženami socializačními a sociálně strukturními deficity v životní zkušenosti žen. Vznikaly například práce, které ukazovaly, že dívky a ženy byly diskriminovány na základě pohlavních stereotypů a pohlavně specifických očekávání na jejich role (také v oblasti sportu). K těmto studiím je možné počítat i výzkumy, které se zabývají špatnou pozicí žen na vedoucích místech ve sportovních organizacích (např. Hartman-Tews, 1993 nebo Reeker, 1996).
V 80. letech dochází ke změně paradigmatu, kdy ve středu pozornosti již nestojí deficity a potřeba jejich nápravy, ale spíše rozdíly (3. etapa). Diferenciační teorie 80 let. vyzdvihují rozdíly mezi ženami: zvláštnosti a sílu jinakosti žen. Těmto aspektům se připisuje positivní hodnocení. Tento přístup se opírá o předpoklad, že sociální a kulturní konstrukce rodu v rámci patriarchálního zespolečenštění vytváří rozdílné stily a orientace rodů. Tomuto výzkumu jde především o kvalitativní rekonstrukci biografií a odhalování a určení feminity, její síly a potenciálu.
Také tento směr nezůstal bez vlivu na sportovně orientovaný výzkum. Velkou. recepci například zaznamenala studie Abrahamové (Abraham, 1986), která se zabývala na základě hloubkových rozhovorů problémy identity sportovních gymnastek. U tohoto výzkumu existuje z pohledu feministického hnutí nebezpečí, že se popíší a tím upevní stereotypy rolí, přičemž se málo uvažují variace mezi ženami.
Popsané perspektivy se uplatňují nejen v sociologii sportu, ale v psychologii resp. sociální psychologii a pedagogice. Například Gillová (Gill, 1992) ve svém přehledu o trendech v psychologii sportu s přihlédnutím k rodu tvrdí, že sportovní psychologové by měly být obeznámeni s feministickými pracemi a feministickými teoriemi, aby mohli tyto pohledy zabudovat do vlastních teorií a zkoumání. Psycholožka Dewarová (Dewar, 1987) zkoumá roli rodu ve sportu a tělesné výchově ze sociálně konstruktivistického pohledu. Dewarová kriticky analyzuje také vliv rodu na edukační kurikula a edukační praxi. Psychologové zdůrazňují, že důležitější než to, jak se muži a ženy liší ve vnějších charakteristikách, je jejich myšlení, které je ovlivněno sociálním kontextem a systémy přesvědčení o rodových rolích.
Zajímavý a diskutabilní přístup představuje téze tzv. "doing gender" v procesu jednání: v každém okamžiku a v každém jednání je rod většinou nevědomě a samozřejmě "vyráběn" a dosavadní gender pořádek upevňován (4. etapa). Ta se začíná uplatňovat v 90.letech nejdříve především v americkém výzkumu žen. Zdůrazňuje se vlastní činnost každé ženy, "sebeutváření v rámci sociálních praktik". Základní myšlenkou je předpoklad, že rod není něco co "máme" nebo "jsme", nýbrž něco, co činíme, jak jednáme. V rámci každodenního jednání a chování, v interakcích s ostatními, žena konstruuje pořádek rodové příslušnosti (Bilden 1991). Wrightová uplatňuje tento pohled v pedagogice sportu (Wright, 1995). Při zkoumání problémů z pohledu popsaného paradigmatu se používají jak kvantitativní tak kvalitativní postupy.

Ženská hnutí

19. srpna 2008 v 13:44 | femin |  ženská hnutí - obecně
Ženy byly v celé historii považovány za méněcennější než muži, proto začaly v 19. století usilovat o získání větších práv. Nakonec dosáhly toho, že jim bylo uděleno volební právo, ale brzy zjistily, že je další boj ještě čeká...........................
Postavení žen bylo v minulých kulturách a civilizacích velice proměnlivé. V některých byly jen ,,soukromým majetkem´´ svých otců a manželů, zatímco v jiných měly dostatek svobody a uzákoněného práva. Ale i v těchto případech měli muži více práva než ženy a většinou byli považování za nadřazené pohlaví.

Žena v 19. století

19. srpna 2008 v 13:43 | femin
Veškerý vývoj postavení ženy ve středověku a novověku tedy byl popisován z hlediska vyšších sociálních tříd. Z těch se také rekrutovali bojovnice a bojovníci za práva žen. Je to logické. Vždyť ti jediní se mohli nějakým způsobem zasadit o konkrétní změny ve společnosti a dohlížet na jejich plnění. Dvacáté století do tohoto stavu vneslo čerstvý vítr. Zrušení nevolnictví, průmyslová revoluce, rozmach Spojených států amerických, vznik ústav, hospodářská konjunktura po napoleonských válkách a další skutečnosti, charakteristické pro devatenácté století, daly vzniknout prvním společnostem založeným na občanských principech, především v anglosaských zemích. v té době také konečně vznikají moderní ženská hnutí, která nalézají oporu již v středních třídách a ve třídě dělnické.
Nejranějším moderním ženským hnutím, které mělo nějaký politický kontext a cíl, bylo sdružení amerických žen, jež požadovalo s muži stejná politická práva a rovnost ve vzdělání.
Doba francouzské revoluce sice patří do konce osmnáctého století, povahou je však bližší devatenáctému, jehož děje anticipovalo, než dobám předchozím. A tak také první výraznější postavou rodícího se ženského hnutí je Francouzka Olympie de Gouges, která předložila konventu "deklaraci ženských práv", v níž bylo obsaženo zhruba toto: "Národ a lidstvo se skládá z mužů a žen, proto je třeba umožnit i ženám, aby se podílely na veřejných věcech, neboť zákonodárství má být vůlí celého národa." Tato snaha samozřejmě nebyla přijata s žádným nadšením - společnost na takové uvažování očividně nebyla dost vyzrálá: hnutí vedené paní de Gouges bylo potlačeno a podobné spolky žen byly zakázány.
V téže době se ve Velké Británii objevuje další výrazná postava ženského hnutí, Mary Wollstonecraftová (1759-1797). Zabývala se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul "Obrana ženských práv". Mary Wollstonecraftová získala triviální vzdělání a aby dosáhla vyššího, stala se stejně jako mnoho žen té doby samoukem. Za svůj nepříliš dlouhý život stačila založit školu a publikovat literární kritiky i romány a eseje, zabývající se především vzděláním a vzděláváním. v "Obraně ženských práv" jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí. (Těmto složkám emancipačního hnutí se podrobněji věnuji v jiné kapitole.)
Přestože v tomto období došlo k podstatnému uvolnění života žen ve společnosti, jak lze usuzovat i ze zveřejňování a jistým způsobem i oceňování děl uvedených autorek, jejich právní postavení se příliš nezlepšilo. Jako příklad lze nastínit situaci, v níž se ženy nacházely v nejdemokratičtější zemi Evropy, ve Velké Británii. Ostatně, právě anglosaské země se později staly kolébkou feminismu.
Nepříliš častý, avšak ne neobvyklý byl názor, že ženy nemají duši. v takovémto názorovém prostředí se ženám zajisté těžko vystupovalo s nějakými návrhy, byť oprávněnými. Avšak ani ti, kdo ženám duši přiznávali, pro ně rozhodně neprosazovali stejná práva a rovnost s muži. Tak například teprve manželství dávalo ženě právní subjektivitu, ale pouze v tom smyslu, že se muž a žena stali jediným subjektem - pod plnou mocí muže. Byl to zákon uměle vytvořený a díky rozvinutému principu zvykového práva nebylo právní postavení ženy tak špatné, jak by se na první pohled zdálo. Měla kupříkladu právo na vdovský podíl z majetku, a to do výše jedné třetiny, a manžel, který se po sňatku stával správcem rodinného jmění, a tedy i správcem manželčina věna, musel při svých finančních a hospodářských transakcích brát na tento její vdovský podíl zřetel. Mohl z něj pobírat rentu či jiné zisky, nesměl jej však prodat. Dále ručil za manželčiny případné dluhy a delikty, které spáchala, a byl ze zákona povinen poskytovat jí živobytí. I přes tyto problematické výhody byla ženina situace po sňatku z dnešního pohledu dost nepochopitelná. Oplátkou za ně musela manželovi sloužit a tvořit s ním manželské společenství. Na druhou stranu byla manželova odpovědnost za ženiny zločiny vyšší, spáchala-li je v jeho přítomnosti, poněvadž se předpokládalo, že ji k činu naváděl. Vdaná žena ani nesměla uzavírat smlouvy, pouze v podřadných záležitostech a ještě zastoupena manželem. Bez přítomnosti manžela nemohla žalovat ani být obžalována, nemohla napsat závěť, rozhodovat o svém majetku ani o pěstounovi svých dětí a v případě škody dokonce neměla nárok na náhradu. Je však třeba si uvědomit, že mluvíme pouze o formálně-právním postavení ženy ve společnosti. Její reálná situace byla již kolem roku 1815 diametrálně odlišná. Systém založený na této ochranitelsko-utlačovatelské právní formě nemohl mít v době bouřlivých změn, jíž bylo devatenácté století, dlouhého trvání. Tehdejší společnost pochopila, že taková diskriminace její významné, ba nepostradatelné součásti brzdí její vlastní vývoj, a tak nečekala na vyhlášky, výnosy či zákony a začala si počínat, jako by změny již nastaly. Proto se navzdory právním předpisům ženy stávají úspěšnými podnikatelkami, správkyněmi pozůstalostí či vykonavatelkami závětí a uzavírají pro sebe výhodné předmanželské smlouvy.
Podobně jako v Anglii tomu bylo i ve Spojených státech, kde společenský vývoj rovněž předběhl právní normy. v USA však měly jednotlivé státy rozdílné zákony, vyplývající z tradice ovlivněné přístupem španělským, francouzským či anglickým. Na severu a na západě, kde byly původně anglické kolonie, se právní postavení žen rychle lepšilo, i když státy Pensylvánie a New York přijaly právní úpravy zlepšující statut ženy ve společnosti až roku 1848. Do tohoto data podepsalo listiny zajišťující právní legitimitu žen již sedmnáct státu Unie.
Jiná situace byla mimo anglosaský svět, například ve Francii. Revoluce z roku 1789 přinesla i změny, jež postavení žen zlepšily. Tehdy se podařilo přijmout zákon o rozvodu, který umožňoval manželství rozvést, pakliže obě zainteresované strany souhlasily. Přijetí zákona mělo ten důsledek, že do konce osmnáctého století skončilo ve Francii rozvodem přibližně každé třetí manželství. To jen dokládá, jak byl tento zákon potřebný. A zákon o rozvodu nebyl jediným; v letech 1791 až 1794 Francie přijala řadu dalších zákonů, jež ženu osvobozovaly. Všechny včetně rozvodového potom roku 1799 zrušil Napoleon zároveň s direktoriem. Některé nezrušil de facto, ale například podmínky pro rozvod změnil takovým způsobem, že se výsledek rovnal jeho faktickému zrušení. Žena už s výjimkou jediného případu nemohla požádat o rozvod z důvodu nevěry, zatímco muž ano. Tím jediným případem bylo, že si muž dovedl konkubínu až domů. Byl-li muž alespoň trochu inteligentní, dokázala tato podmínka ženě zabránit, aby se záletného manžela zbavila. Zatímco nevěrná žena mohla být za svůj čin potrestána vězením od tří měsíců do dvou let, muž pouze zaplatil pokutu. v případě vraždy manžela neměla manželka nárok na obhajobu; manžel mohl uvádět polehčující okolnosti. Co se týká majetku, bylo ženě zacházení s ním přesně právně vymezeno, pokud nebyla regulérně registrována jako obchodnice. v oblasti politické se tedy po revoluci nedosáhlo žádných změn. Roku 1789 sice začaly vznikat ženské kluby, ale již v roce 1793 byly tyto aktivity zrušeny a Výbor pro veřejné blaho ženám výslovně zakázal vstupovat do vlády, požívat politických práv a sdružovat se v klubech. Po Napoleonově pádu a restauraci bourbonské dynastie protiženská politická linie zesílila a sami Bourbonové tlaky k návratu patriarchální společnosti osmnáctého století ještě zintensivnili.
Ve zbytku Evropy byla situace velmi podobná. Po krátkém období reforem, kdy se žena začala vymaňovat z klasického modelu patriarchální společnosti, nastal návrat k bývalému stavu věcí a její postavení se leckde i zhoršilo. Přestože praktické výsledky Velké francouzské revoluce měly na postavení ženy nulový či dokonce záporný vliv, byl zde i určitý teoretický přínos, totiž že se o tomto jevu začalo mluvit. Byla zahájena všeobecná debata na toto téma a k jejím výsledkům patřilo právě stěžejní dílo Mary Wollstonecraftové "Obhajoba ženských práv". v tomto období vznikají jak díla podporující emancipaci žen, tak díla, která se staví až fanaticky proti. Jedním z vášnivých odpůrců byl Restif de la Bretonne, který ke své argumentaci používal ty nejhorší předsudky. Jeho díla se velmi dobře prodávala a s nemalou chutí četla. Další odpůrci se rekrutovali z řad romantiků, například Victor Hugo, lord Byron či Stendhal. Naopak velkým zastáncem emancipace byl John Stuart Mill (1806-1873), který otevřeně vystupoval proti neschopnosti a nechuti soudců spravedlivě odsuzovat viníky násilí na ženách a proti soustavnému upírání ženských práv. Je autorem významného díla "Poddanství žen", ve kterém vztah tehdejší společnosti k ženám silně kritizoval.
I když měly anglické ženy ve společnosti mnohem větší svobodu než ženy francouzské, byla to právě Francie, kdo dal ženskému hnutí první konkrétnější filosofický rozměr. Francouzky se mohly opřít o učení společenského utopisty Clauda Henriho Saint-Simona a jeho následovatelů. Přestože se Saint-Simon zabýval především vlivem průmyslu a výroby na vládu, našly si ženy v jeho filosofii něco, co potvrzovalo jejich názory a pomohlo jim to posílit pozici ve společnosti. Tím něčím bylo Saint-Simonovo přesvědčení, že duchovní moc musí nahradit hrubou sílu - tedy zásada, jíž se z morálního hlediska nedalo nic vytknout a která poukazovala na nutnost přisoudit ženě ve společnosti důležitější roli. (Je zřejmé, kdo představoval "hrubou sílu" a kdo "duchovní moc". S tímto rozdělením lidské společnosti na skupinu "rozumovou a citovou" a skupinu "silovou a agresivní" se pak setkáváme ve feministickém hnutí dvacátého století.) Na Saint-Simona navázal jeho žák Barthélemy Prosper Enfantin, který se pokusil Saint-Simonovy utopistické myšlenky uvést do praxe a založil jakási společná sídliště a výrobní družstva, kde již nedocházelo k pohlavní segregaci. Na jeho přednášky chodily tisíce lidí a jeho stoupenci a stoupenkyně žili v Paříži, v Lyonu, ve Spojených státech i v Egyptě. Zkázou jeho i celého hnutí se stalo, že Otec Enfantin, jak ho také nazývali, začal jako jeden ze způsobů ženské emancipace propagovat volnou lásku, a tak se zanedlouho celé hnutí zvrátilo v morálně pokřivenou sektu, která se oddávala sexuálním orgiím. To mělo za následek uvěznění Enfantina i jeho nejbližšího spolupracovníka Michela Chevaliera a rozklad sekty. Část rozpuštěného sboru se sdružila v jiné uskupení, které se nazývalo "Nové ženy". Jeho členky se dožadovaly práva rozhodovat o svém sexuálním životě samy a svobodně, a to vedlo k různým excesům: jedna z těchto saintsimonistek, jak si také říkaly, měla každé ze svých čtyř dětí s jiným mužem a za žádného se neprovdala. Některé z postojů "Nových žen" našly svůj odraz v feminismu dvacátého století. Toto společenství také vydávalo časopis, do kterého mohly přispívat pouze ženy. Organizace neměla dlouhého trvání, avšak svou leckdy až trapnou činností stačila zdiskreditovat francouzské feministické hnutí až do konce devatenáctého století.
Proč k takovýmto výstřelkům nedocházelo ve Velké Británii? Důvodem byl dle mého soudu fakt, že Británie nebyla extrémům a extremismu nikdy nakloněna. Občanská společnost, zvykové právo a izolovanost ostrova, na jehož území se v novověku prakticky neválčilo, dělaly z Anglie ostrov uměřenosti a kontinuálního společenského vývoje - a to nebývá půda, ve které by mohl extremismus zapustit kořeny. Vznikla zde společnost, která téměř vždy předběhla legislativu a jejíž zákony se řídily podle vůle lidu a ne lidé podle vůle zákonodárců. Byla to situace naprosto odlišná od ostatní Evropy. Francie, otřesená Velkou revolucí 1789, zažila kulturní šok. Zmatení hodnot, kulturní mezera a rozbití tradiční společnosti jsou naopak podmínky, ve kterých se extremismu velmi dobře daří. (Podobná situace nastane po první a především po druhé světové válce, kdy v prvním případě vznikne nacismus a ve druhém komunismus.)
Co říci na závěr? Devatenácté století bylo jednou z nejvýznamnějších epoch v dějinách lidstva. Obrovské společenské, hospodářské, technologické a demografické změny daly vzniknout myšlenkám, které chápaly svobodu jako nutnost, bez níž nemůže vývoj společnosti pokračovat. Tradiční feudální vazby byly v důsledku průmyslové revoluce definitivně zpřetrhány a industrializovaná společnost zapříčinila nárůst a rozvoj střední třídy, která získala větší vliv a lepší postavení a stala se nositelkou moci a bohatství. Byly zrušeny rigidní středověké cechy, a tím i jejich nesmyslné požadavky na nové mistry. Mistři toužili ve svém oboru vydělávat, přitom však dosud neustále naráželi na byrokratické překážky. Schopnosti, um, nadání, ale i vzdělání se stávají hlavními kritérii pro získání práce a úspěšnou kariéru. A tato situace se prostě nemohla neodrazit také v životě žen. Mnoho jich studuje (často na zapřenou), stávají se významnými spisovatelkami, malířkami, herečkami i podnikatelkami a vědeckými pracovnicemi. Další ženy se zajímají o politiku; dokáží se v ní orientovat, ovlivňují voliče a podporují jednotlivé strany.
Devatenácté století přineslo nebývalé rozšíření občanských práv a svobod, k čemuž přispěl také vznik novin a časopisů, informujících občany o dění ve státě a ve světě. Začíná se pracovat s veřejným míněním, které pak následně ovlivňuje politiku. Příčinou tohoto stavu byla proměna samotné definice veřejnosti, do té doby představované pouze rodovou a hospodářskou elitou, jež byla až na výjimky konzervativní. Pojem veřejnost se začíná chápat v moderním, dnešním smyslu. Tak se připravila půda pro úplnou a dokonalou emancipaci ženy v následujícím dvacátém století.

Válečné příměří

19. srpna 2008 v 13:41 | femin |  válečné příměří
Tento hořký boj pokračoval i po vypuknutí první světové války. Mnoho sufražetek však přerušilo svou kampaň. Ženy sehrály ve válečném úsilí důležitou úlohu, protože nahradily muže na jejich pracovních místech. Díky očividné schopnosti se jim podařilo vyvrátit mnoho argumentů proti politické rovnoprávnosti a britská vláda jim raději udělila hlasovací právo, než aby musela čelit dalším aktivitám sufražetek. V poválečném období ji následovaly USA a mnoho evropských zemí. Během let byla ženám zpřístupněna mnohem větší škála různých zaměstnání, protože služby, jako například kancelářské práce a školství, se rychle rozšiřovaly. Žena však byly stále méně placeny než muži, nezastávaly mnoho typicky mužských povolání a zůstavaly menšinou na vyšších úrovních politiky a obchodu.

Pokračující boj

19. srpna 2008 v 13:39 | femin |  pokračující boj
Následkem toho vzniklo v 60. letech v USA ,,Ženské obrozenecké hnutí´´ , které se rozšířilo i do Evropy. K vyjádření jeho názoru je široce používán výraz feminismus. Toto hnutí zaměřilo svou pozornost na žáležitosti rovnoprávnosti a také na dříve málo diskutované otázky, jako jsou sexuální útoky na ženy a umělé přerušení těhotenství. Feministkám se podařilo dosáhnout některých příznivých změn v zákonech týkajících se především stejných příležitostí a platů. Uvést je v platnost nebylo vždy tak snadné, třebaže k jejich prosazení byly ustanoveny zvláštní orgány. Do začátku 90.let měly hojně čtené feministické spisovatelky velkou zásluhu na tom, že se posunula všeobecná stanoviska, ale většina tušila, že je před nimi ještě dlouhá cesta.
Zatím v mnoha částech světa ženy stále postrádaly základní práva, dokonce i právo vybrat si, za koho se provdají. Kultura a náboženství, například stanoviska katolické církve a islámských fundamentalistů, tuto otázku rovněž zkomplikovaly.

Důležitá data

19. srpna 2008 v 13:38 | femin
1792 Byla vydána kniha Mary Wollstonecraftové ,,Obhajoba práv žen´´
1839 Zákon o péči o dítě zlepšuje práva matek
1857 Zákon o manželství a rozvodu chrání rozvedené ženy a ženy žijící v odluce
1878 Ženám je dovoleno studovat na londýnské univerzitě
1882 Zákon o majetku vdaných žen umožňuje vdaným ženám kontrolovat svůj vlastní majetek
1893 Nový Zéland se stává první zemí, která uděluje ženám hlasovací právo
1897 V Británii je založen Národní svaz společností žen za hlasovací právo
1903 Emmeline Pankhurstová zakládá Sociální a politický svaz žen
1914-1918 Během první světové války sufražetky vyhlašují ,,příměří´´
1918 Britským ženám starším 30 let je uděleno hlasovací právo
1919 Nancy Astrová se stává první britskou ženou, která získala místo v parlamentu
1920 Americkým ženám je uděleno hlasovací právo
1928 Všem dospělým britským ženám (nad 21 let) je uděleno hlasovací právo
1965 Betty Friedanová v USA zakládá skupinu, která zahájila ,,osvobození žen´´

Žena ve středověku a novověku

19. srpna 2008 v 13:36 | femin |  žena ve středověku a novověku
Po mravním úpadku Říma a jeho následném faktickém pádu se v Evropě rozmáhá nové náboženství - křesťanství. To zpočátku ženě vrací lidskou důstojnost a odsuzuje aplikaci dvojí morálky - jedné pro muže, jiné pro ženy. Avšak již apoštol Pavel ženu opět ze společenského života vyjímá. (Tento obrat v názoru na ženu pravděpodobně nevyplynul z teologického principu, nýbrž byl spíše důsledkem vnitřních tlaků společnosti.)
Asketický duch církve pokládal manželství a tělesnou lásku jenom za nutné zlo, jehož úkolem je reprodukce lidstva. Žena byla pokládána za původkyni lidských hříchů (zde je patrna přímá návaznost na Starý zákon) a zcela vážně se uvažovalo i o tom, zda je žena vůbec člověkem. Vzdor těmto postojům sehrála žena ve službách náboženství i v pomoci bližním roli víc než nezanedbatelnou.
Jak se křesťanství šířilo, konfrontoval se jeho pohled na ženu s pohledem společností "barbarských" Germánů a Slovanů.
Ty ženu chápaly jako mravní bytost a oslavovaly její schopnost mateřství. S právy to však bylo podobné jako v Římě. Žena neměla vlastní majetek a poručenství bylo založeno na stejném systému. Jedinou zvláštností bylo, že germánské zvykové právo určovalo i hospodářskou hodnotu ženy, a ta činila padesátinásobek ceny běžného otroka. I přes tyto sociální handicapy nebyla žena ve společenském styku omezována a mohla vést bohatý společenský život.
Přestože ji Germáni ctili zejména jako dárkyni života, připisovali jí i takové vlastnosti, které se v jiných společnostech spojovaly (a dosud spojují) především s muži. Tyto vlastnosti patrně byly pro germánské ženy natolik charakteristické, že se (ženy) staly jejich symboly. Především to byla moudrost (bohyně osudu) a statečnost, již představovaly Valkýry. Od římských autorů se také dovídáme, že se germánské ženy ve chvílích, kdy jejich mužům hrozila porážka od římské armády, často samy zapojovaly do bitev a v boji byly velmi kruté.
V době konfrontace křesťanství s germánskou společností přešla část germánských zvyků do křesťanství a naopak germánské zvyky byly obohaceny křesťanstvím. Z tohoto "zkřížení" vznikla zbožná, vážná a dobročinná žena románského období. Její sociální role ve společnosti vzrůstala především v důsledku hojného zakládání klášterů, jež byly zpočátku vyhrazeny pouze ženám. Kláštery se na dlouhou dobu staly středisky učenosti a představené klášterů - abatyše - měly značný vliv na řízení tehdejších států.
Z výše uvedených skutečností by mohlo vyplývat, že se žena v nově vznikající evropské společnosti domůže stejných práv jako měli muži, a že tak bude překonán důsledek společenských změn, k nimž došlo po pádu matriarchálního zřízení. Opak se stal pravdou. Opět se ukázalo, že vývoj společnosti ovlivňuje řada faktorů, jež se nedají ani ovlivnit, ani předpovědět. Kdo mohl tušit, že zpočátku slibně se rozvíjející emancipaci ženy ovlivní něco tak odtažitého, jako byly křižácké výpravy, jež měly za cíl osvobodit Svatou zemi a Jeruzalém? A přesto k tomu došlo.
Šlechta, tedy síla ovlivňující společenské klima a udávající směry, jimiž se bude společnost ubírat, totiž křižácká tažení organizovala a účastnila se jich.
Jeruzalém měli v držení Arabové (Saracéni), a Arábie je pravlastí specifického vztahu k ženám, jehož projevem je mimo jiné existence harémů. Evropští šlechtici zcela jistě něco z tohoto aspektu arabské kultury pochytili, a tak po jejich návratu z válečných tažení začal vznikat nový ideál ženy - ženy jemné až přecitlivělé, křehkého kvítku, který potřebuje oporu rytíře. Důsledek byl ten, že rytíř věnoval lásku duše Bohu a církvi, ale lásku srdce ženě. Tou však nebyla manželka, s níž by byl v dobrém i zlém, nýbrž milenka, chápaná pouze jako bytost pohlavní. Tak se společnost rytířů postupně stala silně promiskuitní. Je to patrno především z dvorního života tehdejší doby. Žena však přirozeně toužila i po duševním životě, a tak se objevila žena gotická, plná mystického nadšení a hluboce nábožensky založená.
Po období gotiky nastupuje nová, čerstvá doba renesanční. Ta konečně dokázala překonat předsudky minulých staletí a pozvolna začala ženám přiznávat lidská práva. v umění se začíná objevovat nový typ ženy. Žena již není pouze světicí nebo milenkou - stává se už bytostí lidskou, se všemi taji a krásami (vizme například ženy Leonardovy). Co je však důležitější než způsob, jímž jsou ženy ztvárněny? Nepochybně skutečnost, že začínají samy tvořit a že je jejich tvorba přijímána. Vznikají první ženské spolky, ve kterých ženy debatují o umění, duchovnu a krásnu. Diskutují o dílech svých i cizích a za účasti význačných osobností té doby se pořádají první soukromé výstavy. Ty měly výrazný vliv na samo umění, neboť tvorba tak byla konfrontována s opravdovým životem. Prohlubuje se také vzdělání žen a dostává se jim ucelenějších informací. Tak byl konečně překonán po staletí panující předsudek, že žena není schopna intelektuální činnosti a že ji snaha vymknout se svému učení pouze poškozuje a ničí její pravé kouzlo. Tento vývoj obohatil kulturu a umění o ženský prvek, o ženský způsob vnímání světa. Získaná zkušenost se zase zpětně přenesla do rodinného života.
Sedmnácté a osmnácté století již pokračuje v linii, kterou načrtla renesance. Doba je poněkud lehkomyslnější, ale emancipace ženy zdárně pokračuje.
Na závěr této podkapitoly musím upozornit, že veškerý popsaný vývoj postavení ženy ve středověku a novověku se týká pouze žen z horní, vládnoucí třídy a z řad bohatého měšťanstva a venkovské šlechty. Důvody jsou dva: jednak není mnoho známo o životě prostých lidí, neboť tehdy jaksi nebyla chuť se jím podrobněji zabývat, jednak byl život chudiny neuvěřitelně statický, a tak lze sotva mluvit o sociálním a kulturním vývoji. Společenský systém té doby totiž "plebsu" neumožňoval ani se jakkoli zapojit do řízení státu, ani dosáhnout vyššího vzdělání, následkem čehož žena i muž z chudých vrstev na tom byli ze sociálního a politického hlediska v podstatě úplně stejně. Zásadní společenské rozdíly mezi prostými ženami a muži mohly být patrny až ve chvíli, kdy se uvolnila celá společnost, zavedly se jiné systémy vládnutí a společenský život se otevřel masám.

významné ženy, se kterými se muselo počítat

19. srpna 2008 v 13:35 | femin |  významné ženy, které se o vše zasloužily
Emmeline Pankhurstová
její dcera Christabel a přítel Annie Kenny (oba se rovněž připojili k boji)
Emily Davisová

Prvotní požadavky

19. srpna 2008 v 13:33 | femin |  žena ve středověku a novověku
První rozšířený požadavek rovnoprávnosti byl vznesen až na konci 18. století, kdy vzrůstající bohatství a všeobecný společenský pokrok umožnily některým ženám, aby se začaly vzdělávat a staly se známými jako spisovatelky a umělkyně.
Francouzská revoluce roku 1789 uvolnila v mnoha částech Evropy radikální myšlenky a v Anglii inspirovala Mary Wollstonecraftovou k napsání klasické ,,Obhajoby práv žen´´ v roce 1792. Ačkoli byl radikalismus po nějakou dobu díky nepřátelskému postoji vlády k revoluci tajným hnutím, vytvořil se znovu v 19. století a postupně dosáhl mnoha svých cílů. Ale politická rovnoprávnost žen a rovnoprávnost obou pohlaví součástí těchto cílů nebyly, protože ve viktoriánském období byla přirozenou rolí ženy úloha manželky, matky a ochránkyně rodinného krbu.
Navzdory této společensky nepříznivé atmosféře se některé ženy začaly prosazovat. Následkem jejich přesvědčování byla všem ženám přiznána důležitá práva, včetně práv týkajících se jejich vlastních malých dětí a kontroly nad jejich majetky. A přestože pro ně univerzity v Oxfordu a Cambridgi zůstavaly stále pevně zavřené, ženy si zakládaly koleje samy pro sebe. V jiných oblastech vynikaly osobnosti, jež prorazily cestu do některých povolání. Elizabeth Blackwellová ze Spojených států amerických a Elizabeth GarrettAndersonová z Velké Británie byly rozhodné ženy, které se proti vekeré nepřízni úspěšně kvalifikovaly v medicíně, zatímco Florence Naghtingaleová v průběhu krymské války (1853-56) účinně změnila ošetřovatelství na odborné zaměstnání. Je ironií, že zatímco tyto průkopnice bojovaly za právo na práci (cestu ke svobodě,nezávislosti a sebeúctě), tisíce chudých žen byly zaměstnány v dolech a továrnách, kde pracovaly v hrozných podmínkách, aby přežily. Toto byla jakási rovnoprávnost nebo alespoň sdílené utrpení, ze kterého je nakonec vysvobodily zákony o reformě práce v továrnách a stoupající životní úroveň.
Reformátorky a muži s nimi sympatizující začínali být stále více přesvědčeni, že právo hlasovat, ženské volební právo, bylo tím nejdůležitějším z práv a také klíčem k dalšímu pokroku. Kampaně za volební právo žen, které začaly v polovině 19. století jak v Británii, tak i v USA, získaly několik přívrženců, ale díky tradičním postojům společnosti dosáhly jen malého pokroku. V Británii byla jedním z nejráznějších odpůrců ženského hlasovacího práva poněkud paradoxně právě žena - královna Viktorie.
V mnoha západních zemích byl průběh událostí přiblližně stejný. V několika osvícených zemích (NOvý Zéland, Austrálie, Finsko, Norsko) mohly ženy hlasovat již před první světovou válkou, která proběhla v letech 1914 - 1918. Všude jinde tento boj získával na síle, nikde však neprobíhal tak dramaticky jako v Británii, kde roku 1903 pod vedením Emmeline Pankhurstové vzniklo bojové křídlo hnutí za ženské hlasovací právo. Tyto bojovnice, nazývané sufražetky, narušovaly politická shromaždění a připoutávaly se řetězy k hrazení. Protože odmítaly platit pokuty, byly sufražetky posílány do vězení, kde pokračovaly hladovkami a byly násilně donucovány jíst.

Postavení ženy ve starověku

19. srpna 2008 v 13:31 | femin
Starověká společnost je již cele založena na patriarchálním modelu. Mluvím-li o starověké společnosti, mám tím na mysli společnosti starých Řeků a Římanů, kteří nejvíce ovlivnili vývoj Evropy a jejichž vztah k ženám se promítl do středověkých i pozdějších názorů evropské společnosti.
Nejprve se zastavme u postavení ženy ve starověkém Řecku, respektive v Athénách a ve Spartě.

Athénská společnost

V Athénách došlo podobně jako jinde ve světě k přerodu matriarchální společnosti v patriarchální, jakmile bylo dosaženo určitého stupně kulturního vývoje, tedy stupně popsaného v minulé kapitole. Tak došlo k utvoření práva otcovského a zániku práva mateřského. To mělo za následek vyžadování manželské věrnosti, neboť muž nechtěl uznat za svého dědice dítě, jež nebylo jeho. Toto omezení ženu víc a víc připoutávalo k domácnosti - dokonce jí byly v domě vykázány pouze určité místnosti, kde trávila život, aniž by přišla do styku s jinými muži. Pád gentového uspořádání vzal ženě svobodu i možnost veřejného vystupování. Opustila-li žena dům, musela být zahalena, aby na sebe neupoutala zraky jiných mužů. (Tento zvyk se v nezměněné podobě dodnes udržuje v islámských zemích a je s podivem, že se po staletích vůbec nezměnil). Žena se svým manželem sdílela lože, ale nikdy ne stůl, neboť v domácnosti byla pouze služkou a manžel byl jejím pánem. Tak ho také musela oslovovat a ctít. Dopustila-li se cizoložství, mohla být potrestána smrtí nebo prodána jako otrokyně.
Zcela jiná byla situace u mužů. Ti se ve svém sexuálním životě žádným způsobem neomezovali. Postupně tak vznikl hetérismus, jakýsi druhu volné lásky, jemuž se věnovaly ženy, které se nechtěly spokojit s otroctvím rodinného života. O tom píše řečník Démosthenés: "My bereme si ženu, abychom manželských dítek obdrželi a v domě věrnou strážkyni měli, souložnice máme k naší obsluze a pohodlí a hetéry kvůli požitku lásky."
Postavení ženy ve starověkém Řecku, respektive v Athénách, tedy spočívalo v tom, že celá její individualita byla snížena na strážkyni domu, na roditelku, služku a otrokyni. Tento obrovský propad jejího společenského postavení vedl ve svém důsledku až do naprosto nepřirozené polohy, kdy strach z přelidnění a naprostý nedostatek úcty k ženě měly za následek propagaci intimních styků mezi muži (Aristotelés, Sókratés). v této době měla žena dosud nejhorší postavení.
Je zjevné, že tento stav nebyl normální. Lze z něj vycítit určitou formu odplaty za staré gentové uspořádání, ve kterém byla muži určena podobně nepatrná společenská role. Tato odplata však byla přemrštěná, což pravděpodobně způsobil odpor žen, jež se nechtěly svých práv lacino zříci, jak nám dokládají báje různých národů, např. u nás o dívčí válce či v Řecku o Amazonkách (a mazdos - bezprsé).

Postavení ženy ve starověké Spartě

Společenská situace ve Spartě byla poměrně dost odlišná od situace v Athénách. Zatímco v Athénách a ve zbytku Řecka panovalo již patriarchální zřízení, ve Spartě dosud přetrvával starý gentový řád, který však byl ovlivněn celkovou zdejší společenskou situací. Rodinný život ve Spartě a vůbec v celé tehdejší společnosti byl výrazně ovlivněn tím, že děti - chlapci i dívky - byly v sedmi letech svěřovány do péče a výchovy státu. Sparťané si nicméně svých matek a manželek vážili. Mužům i ženám se zde od dětství dostávalo stejné výchovy. Spartské ženy nebyly odlučovány od veřejného života tak jako ženy v Athénách (oslovení Athéňanky jim bylo odepřeno, stejně jako hlasovací právo), dokonce mohly částečně rozhodovat o chodu obce. Obyvatelé sousedních měst toto zřízení pohrdlivě nazývali gynaikokracie, ženovláda, mimo jiné i proto, že ve Spartě nezáleželo na tom, zda žena je či není provdána. Zajímavým pravidlem tehdejší společnosti bylo také to, že dívky chodily až do úplné dospělosti nahé a všichni muži se museli oženit nejpozději do svého třicátého roku. Mravy však byly poměrně uvolněné a je z nich patrný určitý vliv gentu. Patřilo k běžným zvykům, že se nejstarší bratr dělil o svou ženu s mladšími bratry, případně i s přáteli. Tuto volnost mravů umožnil fakt, že spartská společnost byla založena na společné státní výchově dětí, a proto zde nebyl takový tlak na pokrevní legitimitu dědiců.

Postavení ženy ve starém Římě

Ve starém Římě se žena těšila opravdové úctě. Společnost věnovala stejnou pozornost jak mužskému, tak i ženskému principu. Názorný příklad nacházíme v římském náboženství: při prosebné modlitbě se Římané dovolávali jak boha (si Deo), tak bohyně (si Deae).
Přestože byla žena v římské společnosti vysoce vážena mravně a společensky, s jejím právním postavením to bylo horší. (S takovou situací se později setkáme i ve středověku.) Dcera byla do doby, než se provdala, zcela v poručenství otce, který za ni nesl plnou odpovědnost a rozhodoval o důležitých věcech v jejím životě. Po provdání tuto roli přebíral její manžel. Zemřel-li její zákonný manžel, dostala se žena do područí jeho nejbližšího mužského příbuzného. Dalším právním rysem římské společnosti bylo, že žena nesměla volně nakládat se svým majetkem. Přes tyto aspekty však bylo její postavení nepoměrně volnější a zajisté i příjemnější než postavení ženy v Řecku. Žena se plně podílela na chodu domácnosti a mohla se volně pohybovat mezi přáteli i - protože nebyla omezována pouze na ženské komnaty - po veřejných prostorách.
O úctě Římanů k ženám svědčí také řada ženských postav v římských dějinách, uváděných jako vzory mateřství, hrdého ženství a lásky (Lucretia, Cornelia).

Feminismus - co to vlastně je?

19. srpna 2008 v 13:29 | femin |  feminismus - co to vlastně je?
Při slově feminismus si mnoho lidí vybaví pouze různé medializované kauzy, kterým věnují pozornost jen do té míry, do jaké je ona kauza absurdní či pikantní. Druhá, daleko menší skupina, zpravidla ženského pohlaví, při něm často žehrá na to, že u nás (či kdekoli jinde na světě) není feminismus ještě zdaleka tak rozvinut, jak by bylo potřeba, ale nic pro to aktivně nedělají. Třetí skupinou jsou feministky a feministé, pro něž je propagace feminismu a boj za něj životním posláním. Čtvrtou skupinu tvoří lidé, pro které feminismus představuje celospolečenské nebezpečí.
Absolventskou práci na téma "Feminismus jako totalitní ideologie" jsem se rozhodl napsat právě z toho důvodu, že patřím do oné čtvrté skupiny. Příčinou, jež mne dovedla k názoru, že feminismus je totalitní ideologie, bylo stejně jako ve zmiňované první skupině sledování medializovaných kauz. Ty na mě zpočátku působily poměrně zábavným dojmem, ale postupem času se z nich humor jakoby vytratil. Byly již příliš časté a příliš si podobné. v této době mě tedy napadlo, že začíná být něco v nepořádku. Spíše rozpačitý vývoj feministického hnutí v západních státech se najednou dostal do obrátek: afirmativní akce zaměřené na ženy, lavinovitě se šířící soudní procesy zabývající se "sexuálním obtěžováním", kvóty na počty žen zapojených do vysoké politiky apod., to všechno pro mě byly znaky počínající totalizace celého feministického hnutí - a každá totalitní ideologie je nebezpečná. Přes všechny své řeči o spravedlnosti (a právě pro ně) nebude ani feminismus výjimkou. Proto bych chtěl touto prací upozornit na nebezpečí, jež může feminismus přinést, přesvědčit "první skupinu", že feminismus není vůbec ničím zábavným, "druhé skupině" sdělit, že není nač žehrat a "čtvrtou skupinu" inspirovat, aby pozvedla svůj hlas. "Třetí skupinu" již oslovit nelze.
Feminismu byl dříve chápán jako způsob boje žen za emancipaci. k tomuto boji využíval kulturní osvětu, přednášky, letákové akce a jiné prostředky, s jejichž pomocí se snažil ovlivňovat veřejnost.
Zásadní odvrat od tohoto přístupu nastal ve Spojených státech v šedesátých letech 20. století, a to v návaznosti na vznik Hnutí občanských práv, vedené černošským politikem Martinem Lutherem Kingem. Od té doby se již feminismus přestal věnovat pouze emancipaci ženy a začal se zabývat problémy, jež se týkají celého chápání ženskosti a všeho, co je s ní spojeno. Oč jde? Feminismus se začal soustředit na otázky řízení porodnosti, potratů, segregace pohlaví, mužského násilí a stereotypních názorů na ženy. Představitelky tohoto typu feminismu chápou muže jako zdroj útlaku a ženy jako vykořisťované oběti.
Příčinou tohoto stavu je podle feministek skutečnost, že svět je koncipován na patriarchálním modelu a žena je uměle vtlačována do rolí, které jsou jí vnuceny. Svět ovládají muži, a proto jsou ženám vyhrazena pouze podřadnější místa ve společnosti (v zaměstnání) a jsou omezeny v rozhodování (ve vládě a zastupitelstvech). Dalším objevem feministek je nové chápání pojmů sex (pohlaví) a gender (pohlavní role). Sex je podle nich biologická danost - někdo je muž, někdo žena. Gender je však to, co znamená být ženou či mužem. Ženám byla pohlavní role vnucena muži. Pohlavní role je tedy chápána jako role společenská a kulturní. Názory, jaké má člověk na gender, de facto určují způsob jeho naplňování. To během času začne být spojováno s ženskostí či s mužstvím a začíná se to jevit přirozeným.
Feministky se zkrátka domnívají, že muži deformovali vše, co ve společnosti znamená být ženou, a nevěří, že by změny zákonů na tomto stavu mohly něco změnit. Přejí si tedy nové chápání ženy a vyžadují, aby jí byl nalezen nový způsob života v současné době.

Emancipace

19. srpna 2008 v 13:27 | femin |  emancipace
Co je vlastně emancipace? Je definována jako osvobození, vyproštění, zrovnoprávnění a získání nezávislosti. v případě žen jde o emancipaci od mužů a od společnosti, která je, ženy, svazuje.
Jak jsme viděli, ženská emancipace se vyvíjela kontinuálně s vývojem celé společnosti. Od doby, kdy žena měla ve společnosti prakticky nulové postavení, až do doby dnešní, kdy je již plně emancipována, uběhlo mnoho času a situace žen se v každém údobí lidského vývoje stále zlepšovala. Je to logické. S rozvojem občanských svobod a se zapojováním stále většího počtu lidí do rozhodování o běhu společnosti nemohla být tak neoddělitelná a početná část lidstva od tohoto procesu oddělena.
Jak jsme si již řekli, tendence k tomuto stavu se objevily v průběhu 19. století. Tehdy však ještě nebyl plně právně kodifikován; této kodifikace se dosáhlo až ve století následujícím. Přesto byly již v té době přesně stanoveny složky emancipačního hnutí a cíle, kterých chtělo dosáhnout. Ukažme si tedy, o jaké složky emancipačního hnutí šlo, a posuďme, zda v naší době bylo skutečně dosaženo úplné emancipace.
Hlavní složky ženského emancipačního hnutí jsou:
  • Úsilí o individuální uvolnění a požadavek prakticky neomezeného přístupu ke vzdělání.
  • Uvolnění sociální a etické, spojené s požadavkem přístupu ke všem povoláním a oborům lidské činnosti a odstranění dvojí morálky, nuceného celibátu a prostituce.
  • Uvolnění politické, spojené s bojem za právo na svobodné sebeurčení ve státě, tedy za volební právo, a s úsilím o změnu některých zákonů znevýhodňujících ženy.
  • Uvolnění rodinné, usilující o mravní a právní rovnost v rodině, hospodářskou nezávislost a omezení vlivu a moci rodičů.
Po přečtení předchozího výčtu je jasné, že všechny složky byly splněny. Některé požadavky dokonce ani splnit nešlo, neboť než mohlo dojít k jejich splnění, samy od sebe ztratily význam - kupříkladu odstranění nuceného celibátu či omezení vlivu rodičů. Můžeme tedy říci, že žena je v současné době svobodná: má stejná práva i povinnosti jako muž a může se účastnit veřejného života jako každý jiný občan svobodného státu. Tato situace však přinesla nový problém.
V boji o osobní a společenský úspěch byla stanovena přesná startovací čára, která v rámci práva a zákonů nikoho neznevýhodňuje ani nepreferuje, a jediné, co může člověka v tomto souboji s ostatními diskvalifikovat, jsou jeho schopnosti a vlastnosti. To v praxi znamená, že šance jsou na počátku stejné, ale výsledky samozřejmě stejné nejsou a ani být nemohou - bylo by to popření samotné podstaty boje, ve kterém má vyhrát nejlepší. To však platí pouze v případě, že ono dvojí, jež člověka v boji znevýhodňuje, totiž vlastnosti a schopnosti, je bráno opravdu jako osobní indispozice. Skutečnost se stává jinou, když jsou vlastnosti a schopnosti chápány jako skutečnosti, které jednotlivce znevýhodňují již od startovací čáry či mu dokonce v přístupu na ni zabraňují. Pak dochází k tomu, že schopnější jsou uměle znevýhodňováni, třeba tak, že je jim startovací čára posunuta o kus dozadu, anebo že jsou méně schopní zvýhodňováni jejím posunutím dopředu. Tak se dostáváme k fenoménu 90. let 20. století - feminismu.