Feminismus a feministický výzkum ve vědě o sportu

19. srpna 2008 v 13:45 | femin |  ostatní o feminismu atd.

Abstrakt

Cílem příspěvku je upozornit výzkumníky z oblasti vědy o sportu na problémy, kterými se zabývá feministický a gender výzkum. Podáme základní definice feminismu a charakterizujeme jeho historický vývoj, pojednáme o cílech a metodách feministického a gender výzkumu. Zmíníme některé základní práce související s tímto výzkumem ve vědě o sportu.

Úvod

Na konci 20. století se akademická obec v Česku vyrovnává s nedostatky v oblasti teorie i výzkumné praxe, které byly způsobeny jednostrannou orientací na uznávané vědecké vzory z doby komunistického režimu.
Platí to především pro společenské vědy. Setkáváme se s množstvím cize až exoticky znějících vědeckých pojmů, ke kterým jen obtížně hledáme odpovídající podobu v naší vědecké terminologii. Máme obtíže s rozpoznáním relevance příslušných konceptů nebo přístupů pro rozvoj daného oboru.
V oblasti vědy o sportu stále ještě nebyly stanoveny cíle, které by sloužily pro orientaci těm, kteří by se pokusili tyto nedostatky odstranit. Jde například o identifikaci nezmapovaných míst v sociologii sportu, v psychologii, filosofii i pedagogice sportu.
Toto tvrzení se týká i frekventovaných pojmů v zahraniční vědě jako je kritický výzkum nebo feministický výzkum.
Uvedeme jeden příklad za všechny na ilustraci toho, jaká malá povědomost o těchto věcech zatím převládá. Nedávno vyšel v nakladatelství Argo dlouho očekávaný překlad díla světově známého sociologa a filosofa Anthony Giddense Úvod do sociologie. V knížce věnuje Giddens jednu kapitolu tématu pohlaví a biologie, což dávalo naději, že český čtenář dostane poprvé ucelenou a přehlednou formou prezentovanou informaci o klíčových definicích témat a termínu pro tuto oblast. V Lidových novinách se objevila ostrá kritika této části překladu, která upozornila na konfusní používání termínů způsobujícího, že místy se výpověď překladu lišila notnou měrou od původního obsahu originálu (Linková, 2000). Protože překladatel si nevyjasnil základní termíny, zvolil metodu, která spočívala v tom, že je na příslušných místech vyjadřoval opisem nebo prostě vynechal. Tímto způsobem části textu ztratily svůj původní význam. Problém spočíval hlavně ve vyjádření biologického a kulturního a sociálního rozlišení mužů a žen. Pro socialně-kulurní rozlišení se má podle zatím uznaných pravidel (viz tématické číslo Česká sociologie, 1995, č.3) používat slovo gender, pro biologické rozlišení se má používat slovo pohlaví. V některých překladech se pro slovo gender používá slovo rod, které však může vést v určitých souvislostech ke konfůzím. Pro zdůraznění vzorců a norem chování mužů a žen rozlišujeme mezi feminním a maskulinním chováním, které jsou dány společenskou definicí neboli jsou sociálně konstruované. Autorka kritiky upozorňuje, že špatný převod díla Giddense do češtiny "pomáhá prodlužovat situaci, kdy média i akademická obec odmítají vzít na vědomí, že gender a pohlaví je nutno rozlišovat. Okrádá nás tak o šanci zabývat se otázkami sociální konstrukce gender rolí, tázat se, komu je taková socializace prospěšná, jaký má vliv na naše instituce a v neposlední řadě i to, jak ovlivňuje každodenní vztahy mezi muži a ženami." Citát pregnantně označuje některé cíle feministických a gender studií.
Dovolte, abych uvedl ještě jeden příklad z opačného konce, kdy si je autor vědom problémů v souvislosti s rozlišováním rodů, případně překonávání latentního opomíjení jednoho z nich. Týká se již zcela běžného postupu ve společensko vědné literatuře v Německu nebo USA, kdy autoři se snaží zdůraznit, že nemyslí pouze např. "vědce" jako neutrální označení pro celou vědeckou populaci, ale že oslovují "vědce a vědkyně". Jak se s tímto problémem vyrovnal profesor Vídeňské university sociolog Rudolf Richter ve své práci Základy interpretativní sociologie (1999), ukazuje závěr předmluvy k jeho knížce, kde děkuje svým spolupracovníkům : "Paní Andrea Sanz a paní Elisabeth Wallner prohlédly kriticky celý rukopis především s ohledem na rodově neutrální formulace. Za mužské zakončení v některých případech však nese plnou zodpovědnost autor." Musíme připomenout, že v Rakousku nemá tato problematika úprav textu zdaleka takovou důležitost jako například v USA nebo i v Německu.
Podle našeho názoru musíme začít s otázkami typu: jak se vyvíjel feministický výzkum a jaký je jeho význam, které teorie v takovém výzkumu hrají roli, jaké problémy se v rámci těchto směrů zkoumají? Jde o to sensibilizovat členy vědecké komunity pro otázky, které si feministický výzkum klade. Je nám jasné, že v kontextu naší školy příspěvek může pro někoho znamenat provokaci. U nás se těmito otázkami zabývalo monotematické číslo časopisu Česká sociologie (1995, č. 3). Základní charakteristiky najdeme ve Velkém sociologickým slovníku (1998). První kvalitativní studii o názorech žen na postavení ženy ve společnosti, na role muže a ženy a feminismus provedly Heitlingerová a Trnková (1998, srov. také Čermáková et al 1991). Obě výzkumnice také stručně zhodnotily stav feministického výzkumu u nás i metody, které tento výzkum používá.

Feminismus

Feministické hnutí znamená organizovanou angažovanost žen za jejich zájmy v ekonomické, politické, sociální a kulturní oblasti. O první vlně feministického hnutí se mluví v souvislosti s reformním hnutí žen za jejich práva na konci 18. stol. Hlavním impulsem byla Francouzská revoluce. Šlo především o volební právo žen a jejich vzdělávání. Druhá vlna se rozvíjí koncem 60. let paralelně se studentskými bouřemi po celém světě a dalšími politickými a sociálně-kulturními proměnami té doby v západním světě . V této fázi se aktivistky hnutí daleko radikálněji snaží o zásadní změny ve společnosti jako celku. V USA toto hnutí navazuje na odpor proti rasové segregaci a válce ve Vietnamu. Panovalo přesvědčení, že podřízení ženy se podobá kolonizaci černochů. Osvobození obyvatel černé pleti i žen se má dít nejen na ekonomické, ale i psychologické a kulturní úrovni. Tento boj byl také spojen s ekologickým hnutím, protože se prohlašovalo, že destrukce přírody souvisí s patriarchátem a mužskou snahou po dominanci ve všech oblastech. V posledních 20 letech se mluví o třetí vlně feminismu, která je ovlivněna postmoderním pohledem na svět. Tento feminismus je více citlivý k lokálním hlasům jednotlivých feministických podskupin, uznává různorodost feministických pohledů a odmítá universalistickou perspektivu původního feminismu. Ozývají se však hlasy, že tento trend rozřeďuje feministickou kritiku patriarchálního systému a zeslabuje jeho angažovanost proti útlaku žen, který nepřestává existovat. Z toho se vyvozuje, že není možné se předčasně odvrátit od původních cílů feminismu. Současný feminismus se vyznačuje velkou různorodostí a má snahu se angažovat internacionálně. Poznamenejme, že první vlna feminismu se někdy označuje jako liberální feminismus, druhá vlna jako radikální feminismus a třetí vlna jako kulturní feminismus.

Feministické teorie a výzkum

Od 70. let v návaznosti na feministické hnutí vzniká v rámci společenských věd feministicky orientovaný výzkum, který se soustřeďuje především na problémy diskriminace žen a nerovností, které se projevují v hierarchickém přiřazování rolí. Tyto snahy lze charakterizovat následujícími vlastnostmi (Bruck 1992):
a) zavedení rodu jako ústředního usměrňujícího prvku ve vědecké diskusi,
b) na praxi orientovaný společensko kritický důraz,
c) interdisciplinární výzkumná perspektiva, aby se život člověka zkoumal jako celek a vytvořila se protiváha jeho neustálému rozkládání na kousky, což je stav, který vznikl v průběhu androcentrických dějin vědy.
Mluví se alternativně o feministickém výzkumu, ženském výzkumu nebo gender výzkumu, přičemž oba poslední názvy spíše označují větev výzkumu o gender problémech, která se hlásí k "mainstream" vědeckým postupům a kritériím. Některé autorky však mezi těmito názvy nenacházejí významového rozdílu, zvláště tehdy pokud vystupují z pozic třetí vlny feminismu.
Ve současném feministicky pojatém diskursu se vytvořily dva divergující teoretické směry, které vznikaly jako kritické modifikace dosavadních teoretických směrů (srov. Krüger, 1999 a Reinharz, 1992). Lze je označit jako empiricko-sociálně vědný a poststrukturalistický směr. V rámci sociálně vědního feministického přístupu lze opět rozlišit dvě skupiny teoretických konceptů, které zdůrazňují buď spíše makroanalytický nebo více mikroanalytický pohled na rodově podmíněné poměry a rozdíly.
K makroanalytické skupině patří práce, které v návaznosti na historicko-materialistickou teoretickou tradici upozorňují na nerozlučitelné spojení mezi kapitalismem a patriarchátem nebo na hierarchickou dělbu práce, které přisuzuje mužům produktivní práci a ženám reproduktivní práci, čímž se myslí rození, ošetřování a emoční projevy. Tato dělba se vytvořila v průběhu vzniku občanské-kapitalistické společnosti. Jiné přístupy ke zkoumání rodu ve spojení s "kritickou teorií" ve smyslu Habermasově hovoří o dvojím zespolečenštění ženy, které se projevuje v jejím závislostním poměru jako zaměstnankyně nebo dělnice, ale také ve vykořisťování v oblastech fungování jako žena v domácnosti nebo jako matka.
Do skupiny mikroanalytických přístupů patří koncepty, které při svém vysvětlování ženské identity, vycházejí z kritiky falocentrismu psychoanalýzy podle Freuda. Sem také patří koncepty, které vycházejí z amerických etnometodologických výzkumů. Předpokládá se, že neexistují žádné dvě předem oddělené kategorie rodu. Spíše je mužskost a ženskost sociálně konstruovaná danost. Tato perspektiva rozšiřuje rodovost o makroanalytický poukaz, že vyjednávací procesy kulturní definice ženství a mužství souvisí s otázkami moci a materiálních zdrojů.
Teoretické koncepty poststrukturalistického směru čerpají z francouzských teorií dekonstruktivismu Lacana a Foucaulta (např. analýza diskursu a teorie moci).
Jiné dělení feministického vychází z historických fází vývoje feminismu. Ukazuje se, že každé z nich odpovídá směr feministického výzkumu v současné vědě:
Liberální feministický výzkum vychází z toho, že kořeny útlaku žen spočívají v neuvedení ženských práv o rovnosti do praxe. Snaží se ukázat, že rovná práva nevedou automaticky k faktickému zrovnoprávnění žen, pokud nedojde ve společnosti ke změně ve vnímání těchto problémů. Například zákony v USA z roku 1972 zrovnoprávnily ženám a dívkám přístup ke vzdělání. Uvedení zákonů do praxe bylo spojeno s velkou finanční podporou ženského sportu, což vedlo k ohromnému nárůstu jejich sportovních aktivit. Na druhé straně se problémy s nerovností přenesly do jiných oblastí.
Radikálně feministický výzkum vychází z kritiky mocenských struktur ve společnosti. Jak liberální tak radikální feminismus předpokládá, že rodové charakteristiky jsou sociálně konstruované spíše, než aby byly biologicky dané. Uvnitř daného rodu je více variace než mezi rody. Toto tvrzení platí také pro sport. Pro určitou sportovní činnost jsou nejvíce určující faktory socializace, forma podpory a tréninkové možnosti. Biologické rozdílnosti jsou pouze jedním z mnoha dalších faktorů.
Radikální feminismus tvrdí, že sociální konstrukce rodu se děje ve prospěch mužů. Proto některé výzkumnice argumentují, že ženy se mohou plně realizovat pouze v izolaci od mužů. V této souvislosti se zpochybňují výhody koedukace. Tento výzkum se snaží poukazovat na různé možnost socializace v rámci daného rodu, podporuje se výměny zkušeností mezi sportovkyněmi, přičemž se nově určují možnosti žen a dívek ve sportu. Tematizuje se také homofobie, čímž se zmenšuje u žen strach z homosexuality.
Principy a stanoviska výzkumu v rámci radikálního feminismu formulovala Miesová v roce 1968 (srov. Mies, 1986). V Německu se o tomto konceptu vedly bouřlivé diskuse a dodnes se na její požadavky odvolává mnoho výzkumnic z německé jazykové oblasti. Proto tento koncept stručně v bodech charakterizujeme.
A. Vědomá angažovanost a identifikace na místo hodnotové neutrality
V tomto postulátu se požaduje identifikace s postavením zkoumaných žen.
B. "Pohled ze zdola" na místo nerecipročního přístupu
Tento přístup zaručuje, že výzkumnice získá autentický vhled na postavení postižené ženy.
C.Dialektické spojení výzkumu a emancipační praxe
Jedná se o požadavek účasti výzkumu na emancipačních procesech - o integraci výzkumu a sociální akce.
D.Změna dosavadního stavu jako východisko poznávání
Miesová tvrdí, že abychom věci poznali, musíme je měnit.
E.Výběr zkoumaného předmětu, tak aby se působilo proti vykořisťování ženy
F. Výzkumný proces jako kolektivní proces uvědomění
Během výzkumu si mají zkoumané ženy uvědomit své postavení, stávají se z nich zároveň aktivní výzkumnice, které přispívají ke změně svého stavu.
G.Vývoj feministické teorie
Výzkumnice kriticky reflektuje dosavadní teorie a vytváří nové.
Poznamenejme, že největší diskuse vyvolaly postuláty o vědomé angažovanosti a "pohledu zdola". Miesová nepovažuje částečnou identifikaci za čistý subjektivismus. Argumentuje se však, že není možné požadovat v každé situaci tento postoj. Druhý postulát vede zase k postoji, že výzkumnice má obtíže nalézt alternativní cesty, které mohou ženám pomoci dokázat se vymanit z jejich podřízené situace.
Feministický kulturní výzkum vychází při svých analýzách panujících poměrů z multikulturálního paradigmatu, které je charakterizováno čtyřmi aspekty: prosazuje historický pohled, zkoumá se individuální kulturní zkušenost, vychází se z imanentního pluralismu dané kultury a předpokládá se multikulturní identita jedince. Hallová (Hall, 1993, 50) dovozuje, že feministický kulturní výzkum v rámci vědy o sportu se opírá o řadu teoretických přístupů: "poststrukturalismus, teorii kulturní hegemonie, teorii diskursu, revizi psychoanalýzy, teorii reprezentace a postmodernismus"
Hartman-Tews a Rulofs provedly alternativní klasifikaci teoretických a metodických přístupů, které se využívají v současném gender výzkumu a uplatňují ji pro oblast sportovního výzkumu (Hartman-Tews, Rulofs, 1998). Jejich pojetí si především všímá stavu uvnitř mainstream výzkumu o ženách.
Pojmenovávají čtyři etapy s různými předpoklady a jako východisko identifikují překonání jednostranné přírodovědné orientace (1. etapa). Ta předpokládá přirozenou rovnost všech lidí, ale přirozenou nerovnost mezi muži a ženami. Z toho odvozuje v minulosti převládající poměry, kdy se ženy sportům nevěnovaly. V této etapě se pomocí kvantitativních metod shromáždila velká databáze údajně biologicky podložených kategorií chování obou pohlaví. Tato fáze se držela premisy, že biologie určuje chování.
Vytváření teorie v 70. letech se vyznačovala tzv. deficitní perspektivou (2. etapa). Tím se myslí snahy výzkumnic zdůvodnit fenomén sociální nerovnosti mezi muži a ženami socializačními a sociálně strukturními deficity v životní zkušenosti žen. Vznikaly například práce, které ukazovaly, že dívky a ženy byly diskriminovány na základě pohlavních stereotypů a pohlavně specifických očekávání na jejich role (také v oblasti sportu). K těmto studiím je možné počítat i výzkumy, které se zabývají špatnou pozicí žen na vedoucích místech ve sportovních organizacích (např. Hartman-Tews, 1993 nebo Reeker, 1996).
V 80. letech dochází ke změně paradigmatu, kdy ve středu pozornosti již nestojí deficity a potřeba jejich nápravy, ale spíše rozdíly (3. etapa). Diferenciační teorie 80 let. vyzdvihují rozdíly mezi ženami: zvláštnosti a sílu jinakosti žen. Těmto aspektům se připisuje positivní hodnocení. Tento přístup se opírá o předpoklad, že sociální a kulturní konstrukce rodu v rámci patriarchálního zespolečenštění vytváří rozdílné stily a orientace rodů. Tomuto výzkumu jde především o kvalitativní rekonstrukci biografií a odhalování a určení feminity, její síly a potenciálu.
Také tento směr nezůstal bez vlivu na sportovně orientovaný výzkum. Velkou. recepci například zaznamenala studie Abrahamové (Abraham, 1986), která se zabývala na základě hloubkových rozhovorů problémy identity sportovních gymnastek. U tohoto výzkumu existuje z pohledu feministického hnutí nebezpečí, že se popíší a tím upevní stereotypy rolí, přičemž se málo uvažují variace mezi ženami.
Popsané perspektivy se uplatňují nejen v sociologii sportu, ale v psychologii resp. sociální psychologii a pedagogice. Například Gillová (Gill, 1992) ve svém přehledu o trendech v psychologii sportu s přihlédnutím k rodu tvrdí, že sportovní psychologové by měly být obeznámeni s feministickými pracemi a feministickými teoriemi, aby mohli tyto pohledy zabudovat do vlastních teorií a zkoumání. Psycholožka Dewarová (Dewar, 1987) zkoumá roli rodu ve sportu a tělesné výchově ze sociálně konstruktivistického pohledu. Dewarová kriticky analyzuje také vliv rodu na edukační kurikula a edukační praxi. Psychologové zdůrazňují, že důležitější než to, jak se muži a ženy liší ve vnějších charakteristikách, je jejich myšlení, které je ovlivněno sociálním kontextem a systémy přesvědčení o rodových rolích.
Zajímavý a diskutabilní přístup představuje téze tzv. "doing gender" v procesu jednání: v každém okamžiku a v každém jednání je rod většinou nevědomě a samozřejmě "vyráběn" a dosavadní gender pořádek upevňován (4. etapa). Ta se začíná uplatňovat v 90.letech nejdříve především v americkém výzkumu žen. Zdůrazňuje se vlastní činnost každé ženy, "sebeutváření v rámci sociálních praktik". Základní myšlenkou je předpoklad, že rod není něco co "máme" nebo "jsme", nýbrž něco, co činíme, jak jednáme. V rámci každodenního jednání a chování, v interakcích s ostatními, žena konstruuje pořádek rodové příslušnosti (Bilden 1991). Wrightová uplatňuje tento pohled v pedagogice sportu (Wright, 1995). Při zkoumání problémů z pohledu popsaného paradigmatu se používají jak kvantitativní tak kvalitativní postupy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama