Historie feminismu

19. srpna 2008 v 13:58 | femin |  ostatní o feminismu atd.
STRUČNÁ HISTORIE FEMINISMU
Feminismus - slovo, s kterým se váže řada mýtů. Vlastní pojmenování feminismus není v současnosti úplně správné. Vhodnější je hovořit spíše o feminismech v množném čísle. Jde totiž o velmi diverzifikovaný směr a požadavky jednotlivých proudů mohou také stát proti sobě. Jedním z nejkřiklavějších příkladů jsou anarchofeminismus a liberální feminismus. Zatímco liberální feministé/-ky usilují o rovné zastoupení žen a mužů v politických a ekonomických institucích, anarchofeministé/-ky toto pojetí odmítají a požadují úplné odstranění veškerých společenských hierarchií - tedy nejen těch založených na genderu. Dá se říci, že společným znakem jednotlivých proudů je přesvědčení o nižším postavení žen ve společnosti oproti mužům. Představy, jak tuto nerovnost odstranit se však v jednotlivých proudech rozchází. Neexistuje také konsensus o tom, jak chápat pojem rovnost. Dalším společným znakem všech proudů může být také historie feminismu.
Za ženská práva!
V USA se feministické hnutí začalo rozvíjet v souvislosti s abolicionistickým hnutím. Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V Evropě došlo k významné emancipaci během Francouzské revoluce, která vzbudila zájem řady žen o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic za ženská práva byla Olympe de Gouges, která napsala jako odpověď na slavnou Deklaraci lidských práv (Deklarace práv muže a občana, 1789) Deklaraci práv ženy a občanky (1791). Nejednalo se však o pouhý přepis Deklarace, ale tento dokument obsahoval i požadavky na ochranu ženy např. požadavek na ochranu mateřství. Olympe prohlašovala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a volala po garanci rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však ujali muži ovlivněni myšlenkami J. J. Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy. Olympe de Gouges byla v roce 1793 popravena, protože byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. Politická angažovanost žen byla více méně všeobecně považována za zhoubnou pro "dobré mravy" nové společnosti. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí a pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.
Chceme rovná vzdělávací, politická a občanská práva
Hlavními požadavky 1. vlny feminismu bylo zakotvení základních politických, občanských a lidských práv v zákonech. Jednalo se především o právo volební a o rovný přístup ke vzdělání (první dívčí gymnázium ve Střední Evropě, Minerva, bylo založeno v Praze roku 1890 zásluhou Elišky Krásnohorské).
K nejvýznamnějším událostem v rámci boje za volební právo patřila petice 1 500 žen, která byla předložena britskému parlamentu v roce 1866. Požadovala, aby bylo zavedeno plné hlasovací právo pro ženy. Petice však byla ignorována. Na to aktivistky odpověděly založením Národního spolku pro hlasovací právo (National Society for Women's Suffrage), odtud pochází známý výraz sufražetky. Do konce 19. století posílaly do parlamentu petice žádající volební práva i pro ženy, současně probíhaly převážně v USA a ve velké Británii pochody a pouliční demonstrace, mýtinky a přednášky. A. Berkman se ve své knize The ABC of anarchocommunism zmiňuje dokonce o atentátech.
V první polovině 20. století bylo volební právo pro ženy dosaženo ve většině evropských zemí (Nový Zéland 1893, Československo 1920), alarmující však je, že v některých státech k tomu došlo až ve 2. polovině 20. století (Švýcarsko 1971, Jordánsko 1982).
V Čechách se prosazovalo hnutí za politická a občanská práva žen a tehdejší feministky/é byli zapojeni i do mezinárodních sítí. Mezi významné osobnosti patří M. D. Rettigová, B. Němcová, K. Světlá, S. Podlipská, E. Krásnohorská, ale také T. G. Masaryk, který byl ovlivněn myšlenkami feministického myslitele J. S. Milla a své ženy Charlotty G. Masarykové. Významnou úlohu sehrál Americký klub dám, založený K. Světlou a V. Náprstkem roku 1903. Mezi hlavní úkoly bylo vzdělávat své členy, podporovat dobročinnost, nové myšlenky, zavádět stroje do domácnosti a pečovat o děti a mládež.
Kulturní a politický život žen se soustředil v Ženském klubu českém, který byl založen roku 1903. Jednou z významných členek byla F. Plamínková, která později založila Ženskou národní radu. Ta měla dohlížet nad dodržováním rovnoprávnosti v praxi - v § 106 Ústavy Československé republiky z roku 1920 bylo totiž zakotveno, že "ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům". Stavební družstvo Ženského klubu českého dalo také podnět k postavení domu Ve Smečkách 26, č.p. 594, kde se zřídily kanceláře ženských organizací, klubovny, přednáškový sál, restaurace a ubytovna pro ženy a dívky. Po válce Klub svoji činnost obnovil, ale po roce 1948 byla jeho činnost definitivně zastavena a mnohé členky zatčeny, mimo jiné i Milada Horáková, která byla za svoji politickou činnost popravena. Vlastnické právo na dům připadlo státu. Po roce 1989 skupina ženských organizací usilovala o navrácení domu ve Smečkách, který sehrál významnou roli v prvorepublikovém ženském hnutí. Bohužel neúspěšně.
Po roce 1920 zažilo světové feministické hnutí několik desetiletí odmlky, která souvisí s dobou 2. světové války. Ženy - aktivistky se podílely spíše na odporu proti fašismu (u nás např. Františka Plamínková, která byla za protinacistickou činnost zastřelena). Za výjimku může být označena Španělská občanská válka (1936-39), kdy ženy společně vytvořili anarchistickou ženskou organizace Mujeres Libres (Svobodné ženy).
Druhá vlna feminismu
Feministická hnutí se opět dostávají do popředí v 60. letech 20.století. Feminismus byl v této době úzce spojen s bojem za lidská práva a se studentským hnutím. Mnohé ženy se účastnily tehdejších politických aktivit, ale často zjišťovaly, že je jejich mužští kolegové i zde udržují v tradiční podřízené pozici. Ženy také začaly pociťovat, že sice mohou vystudovat téměř jakoukoli školu, ale poté se již nemohou kvalifikovaně uplatnit. Proto se ženy začaly zakládat své vlastní nezávislé organizace, které se zabývaly převážně feministickými otázkami.
Feministické hnutí 2. vlny se zabývalo daleko širším spektrem problémů a myšlenkově se diverzifikovalo. Přináší také nová témata a nové přístupy. Do popředí se dostává např. problém socializace, jazyka a postavení žen v rozličných oblastech společenského života. Významným přínosem je motiv "personal is political" - "osobní je politické", které přináší nové možnosti pohledu např. na domácí práce a postavení žen v domácnosti v širším slova smyslu.
I když se může zdát a často je to i zdůrazňováno, že tehdejší feministické hnutí vytvářelo prostor pro uplatnění všech, nebylo tomu tak. Např. významná představitelka liberálního feminismu B. Friedan (autorka významné knihy Feminine Mystique) o účasti lesbických žen ve feministickém hnutí hovořila jako o "levandulové hrozbě". Nejen ony byly však vytlačovány z feministických spolků, protože "kazily obraz na veřejnosti", stejný osud potkával i černošky.
Feminismus - pro muže i ženy
Vývoj feminismus nekončí druhou vlnou. Někteří/ré autoři/rky (např. Mirek Vodrážka) hovoří o třetí vlně, která se neomezuje pouze na pracovní či politickou oblast, ale snaží se zkoumat samotné sexistické základy společnosti a odhalovat subjektivitu ženy. Jiní však protestují s tím, že nelze mluvit o další vlně, pokud nebyly naplněny požadavky vlny předchozí.
Feminismus je neprávem často označován jako směr, který je proti mužům, v lepším případě jako problém, která se týká pouze žen. Většina feminismů tvrdí, že existují rozdíly mezi muži a ženami, ale jakákoliv rozdílnost nemůže být základem pro diskriminaci. Feminismus je také otázkou mužů, protože pevně stanovené genderově podmíněné role omezují nejen ženy, ale i muže. Stačí si připomenout diskriminaci otců po rozvodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama